ZHODNOCENÍ AUTENTIČNOSTI VÍTĚZNÉ FOTOGRAFIE V SOUTĚŽI CZECH PRESS FOTO

ZHODNOCENÍ AUTENTIČNOSTI VÍTĚZNÉ FOTOGRAFIE V SOUTĚŽI CZECH PRESS FOTO Vzhledem k tomu, že jsem byl opakovaně vyzýván k tomu, abych se jako primatolog se zkušeností s volně žijícími orangutany vyjádřil k autentičnosti fotografie samice orangutana s umírajícím mládětem, rozhodl jsem se nakonec sepsat tuto zprávu, která je ode mě na vyžádání volně k dispozici.

Vítěznou fotografii, stejně jako další ze série orangutanů fotografovaných během stejné výpravy, jsem konzultoval s několika chovateli, veterináři, a výzkumníky, které zde záměrně nejmenuji. Zároveň jsem je poslal kolegům a turistickým průvodcům v Národním Parku Tanjung Puting, kteří by měli být schopní z fotografií konkrétního orangutana poznat.

ZHODNOCENÍ SAMOTNÉ FOTOGRAFIE Ze samotné fotografie nelze spolehlivě poznat, jestli mládě opravdu umírá nebo jen odpočívá. Jednoznačné je jen to, že není mrtvé, protože se rukou zcela zřetelně drží matčiny srsti. Barvu kůže nelze na základě fotografie nijak hodnotit. Svěšená hlava a výraz v obličeji by mohly znamenat, že je mládě opravdu zesláblé/nemocné, ale velmi mladá mláďata, která ještě nemají plně vyvinutou svalovou koordinaci, by mohla v takto bezvládné poloze i spát. Názory odborníků, kterých jsem se ptal, se diametrálně lišily, někteří mládě v takové poloze odpočívat nikdy neviděli, podle jiných je takový projev u zdravých mláďat zcela běžný a odpočívající mládě opravdu často vypadá, jako by bylo mrtvé. Autor fotografie v článku (http://www.nasepraha.cz/zpravy-45/fotografii-roku-czech-press-photo-2018-je-snime) píše, že "Několik desítek minut jsme pozorovali, jak si přehazuje bezvládné mládě z ruky na ruku a ono nereaguje.“ Pokud tento popis odpovídá skutečnosti, pak určitě nepopisuje chování zdravého mláděte. Bohužel chybí série fotografií, na které by bylo vidět, že mládě matce bezvládně visí bez ohledu na to, jak matka mění polohu. Taková série by byla nevyvratitelným důkazem toho, že mládě není v pořádku. Na sérii tří fotografii, které jsem dostal k dispozici, je bohužel matka ve stále stejné poloze, takže z nich nelze vyvodit žádný závěr.

Podobně obtížné bylo zhodnotit kondici matky. Ta je podle mého názoru (a podle názoru několika dalších odborníků) zcela v pořádku, nicméně jeden chovatel měl z výrazu v obličeji matky a z tvaru splasklých prsů pocit, že matka zdravá není a že je možné, že přišla o mléko. Ve skutečnosti je ale někdy obtížné kondici matky poznat, a to nejen z fotografie, ale někdy i na živo. Zažil jsem případ, kdy jedna z orangutaních samic v oblasti našeho výzkumu o mládě přišla (a už nikdy poté neporodila), aniž bychom zaznamenali nějaké zdravotní problémy, až na nejasné tušení několika z naších asistentů, podle kterých se samice nezdála být v pořádku.

Závěrem k těmto odstavcům mohu prohlásit, že pokud fotografie není autentická, nebylo v možnostech odborné komise ani organizátorů soutěže posoudit, že by tomu tak bylo. V tomto směru nevidím ze strany organizátorů soutěže pochybení, ačkoli bych pro příště doporučoval v případě fotografií, zachycujících chování zvířat, požadovat kromě soutěžní fotografie celou sekvenci fotografií, která by doložila, že je chování správně interpretováno. Stejně tak by bylo vhodné konzultovat správnost interpretace fotografií chování zvířat s odborníkem, etologem.

ZHODNOCENÍ KONTEXTU VZNIKU FOTOGRAFIE

Vzhledem k vyostřené debatě, která ohledně autentičnosti fotografie vznikla, jsem kontaktoval dva kolegy, kteří pracují v Národním Parku Tanjung Puting. Ani jeden z nich samici nepoznal, nicméně fotografii poskytli místním turistickým průvodcům, kteří poznali, že jde o samici, žijící v blízkosti krmné platformy Tanjung Harapan. Její mládě neuhynulo (a není známo ani uhynutí žádného jiného mláděte), je dodnes živé, i když to nevylučuje možnost, že bylo v době pořízení fotografie nemocné. Stejná samice se stejným mládětem se ovšem objevuje i na jiné autorově fotografii, na které je mládě zjevně v pořádku. Pokud by fotografie byly pořízené v různou denní dobu nebo dokonce v různé dny (v rámci několikadenní výpravy), pak by nemuselo být v silách fotografa poznat, že se opět jedná o stejnou samici; to by však bylo vhodné doložit původní časovou stopou těchto fotografií.

Na základě těchto informací (které samozřejmě nemohli mít organizátoři soutěže k dispozici) je nanejvýš pravděpodobné, že fotografie neznázorňuje umírající mládě. Nemohu ovšem zcela vyloučit, že se i velmi zkušení průvodci mohou při určení zvířete na fotografii zmýlit. Hodnocení fotografií je nejpraktičtější způsob určování jednotlivých orangutanů. Přesto však v našem vlastním projektu musíme při setkání s orangutanem pořídit celou řadu fotografií a teprve na základě srovnání dvou takových sérií fotografií můžeme s velmi vysokou pravděpodobností prohlásit, zda jde o stejné nebo o jiné zvíře.

PŘÍBĚH FOTOGRAFIE

Situace na druhém břehu řeky Sekonyer (mimo území národního parku) je skutečně přesně tak špatná, jak ji fotograf popisuje, a jak je to dobře vidět i z videa z dronu na youtube, které fotograf pořídil. Řeka tvoří hranici národního parku, podél jejího druhého břehu je po založení plantáží palmy olejné ponechaný jen úzký pruh lesa, ve kterém orangutani nemohou najít dost potravních zdrojů. Příběh samice, jejíž mládě umírá na severním břehu řeky Sekonyer proto, že matka hladoví a nemá dost mléka, je tedy velmi realistický a docela dobře se mohl odehrát. Poselství, které má fotografie nést, je tedy pravdivé.

Bohužel však tomuto příběhu neodpovídá místo, kde byla fotografie s největší pravděpodobností pořízena - Tanjung Harapan se totiž nachází uvnitř Národního parku a nikoli na druhém břehu řeky Sekonyer. Navíc jde o samici, která má přístup ke krmné platformě, tudíž netrpící hlady. Výše zmiňovaný příběh se tedy pravděpodobně netýká tohoto konkrétního zvířete. Nevím, nakolik dobře se fotograf na lokalitě orientoval a nakolik si mohl místo pořízení splést…GPS stopa, která by umožnila fotografii jednoznačně lokalizovat, bohužel není k dispozici.

Nakonec bych rád upozornil na to, že jistá míra autorovy interpretace je asi nutná u každé fotografie, kde autor nebyl svědkem celého příběhu a podařilo se mu zachytit jen jeden krátký časový úsek vytržený z kontextu. Pochopitelně je ale otázka, kde jsou přípustné hranice takové vlastní interpretace…

Mgr. Stanislav Lhota, PhD