V galerii Czech Photo Centre nás navštívil fotograf František Dostál a vyprávěl o cestě své fotografie do katalogu World Press Photo. Více se dozvíte v článku, který pro vás autor připravil.
Spisovatel fantastické literatury Jules Verne před lety přišel s dílem „Pět neděl v baloně“, které mě jako klukovi nemohlo uniknout. Už tehdy jsem byl obeznámen s epizodou ze života mého dědy z matčiny strany. Ten v čase první světové války byl pozorovatelem válečné vřavy z uvázaného balonu. Nakonec z něho válečného invalidu udělala střepina z granátu.
Uprostřed léta roku 1976 zaslechl jsem zvěst, že na louce kdesi u Tábora se v sobotu uskuteční start několika balonů, co bývaly plněné ještě plynem. Trávil jsem víkend na břehu Sázavy pod Zlenickou hláskou, a tak jsem vlakem z Čerčan vyrazil do Tábora a odtud pěšky několik kilometrů ke zmíněné louce, kde stála cisterna s plynem, ale balony nemohly vzlétnout, neboť se přihnala silná bouře a start byl přeložen na neděli. Nezbývalo než se vrátit na nocleh k řece Sázavě a v neděli opět dopravit se do Tábora. Došlo i na autostop a já na obloze nad lesem spatřil pouze jediný a mizející balon.
Vyrazil jsem za ním pěšmo a opět autostopem. Balon ale skončil v lese a bylo nutné pomoci mu na blízkou louku, kde došlo k vypouštění plynu. Aby se plyn dostal rychleji z balonu, pomáhalo se k tomu stahováním lan okolo jeho pláště. Této činnosti napomáhal také asi desetiletý chlapec. Bylo ale rovněž po bouřce a prudký závan větru způsobil, že balon se utrhl a v lanoví uvízla chlapcova noha a on začal s balonem stoupat! Naštěstí mu noha nevyklouzla a silné paže okolo balonu přitáhly ho opět k zemi. Neštěstí se nekonalo.
Stačil jsem pořídit jen několik fotografií, neboť mi došel film! Blížil se nedělní večer a já opět pomocí autostopu dostal se na nádraží v Bechyni, odkud jsem vlakem odjel do Prahy. Byla již tma a v pondělním ránu v šest hodin musel být již před píchacími hodinami v Paláci Škoda v Jungmannově ulici, kde jsem pracoval. Ve zmíněné ulici jsem potkával fotografa Antonína Bahenského z blízké redakce týdeníku Signál. Řekl jsem mu, co jsem vyfotil, ale že jako amatér se obávám problémů, kdybych snímky odeslal do soutěže World Press Photo. On mě uklidnil a sdělil mi, abych napsal ke svému jménu název časopisu Signál. I stalo se. Tuším, že tehdy poštovné zásilky do váhy jednoho kila vyšlo na dvanáct korun…
Došlo k velkému překvapení, když mi po čase přišel katalog z této soutěže, v němž bylo otištěno všech pět mých fotografií. Uvědomil jsem o tom český balonový klub v čele s manžely Vodseďálkovými. Běh času mi doručil i legitimaci od americké společnosti The Lihter than Air Society a já se stal také čestným členem Balon klubu Praha. K dalšímu překvapení došlo ve chvíli, kdy jsem zdvihl telefonní sluchátko a slyšel hlas Američana, co přijel na návštěvu Prahy a přál si se mnou zalétat v balonu!
Přišla ale také chvíle, kdy jsem z rukou Ivo Vodseďálka na podiu v Národním domě na Vinohradech obdržel velkou medaili s nápisem Sic tur ad Astra (Vzhůru ke hvězdám), kterou obdržel také herec Miloš Kopecký, který si v balonu zalétal ve filmu „Adéla ještě nevečeřela“.
Fotografie vždy zastavuje čas, ale je dobře, že když ten nebývá promarněn. Za fotografií se musí jít, i když pak bolí i nohy. Neletěl jsem pět neděl v balonu, ale jen jsem se za ním dva dny honil…
V katalogu WPP, měl v téže roce fotografii i Oleg Homola.
