Příběhy fotografií: Iva Dufková - Ztracen v hortenzii

Focení, kterému se věnuji přibližně šest let, je pro mě koníčkem. Živí mě práce s lidmi, pracuji jako vychovatelka v jičínském domově mládeže, ale ve volném čase utíkám do přírody. Je to jako terapie.

Moje amatérské focení se prolíná s ještě jednou velikou zálibou, zahradní architekturou. Máme veliký pozemek u lesa a já se na něm realizuji. Chatrnou hranici naší zahrady zvířátka přicházející z lesa už téměř zrušila, a tak při práci velmi často zahazuji rukavice a sahám po foťáku, který mám neustále u sebe.

A takto vznikají moje fotografie. Velmi často náhodou… a někdy jdu náhodě naproti.

U šnečka mi pomohlo úžasné světlo, které prosvítilo jeho ulitu. Připadal mi jako překrásný šperk. A já byla šťastná, že se mi podařilo jeho krásu zachytit.

A mravenec? Mravenci lesní obsadili nemalou část naší zahrady. Nejdřív jsem z toho nebyla nadšená, protože na jejich (kdysi naše) území nebylo radno vstupovat. Ve vteřině mě vyštípali.

Vše se změnilo koupí objektivu Fujifilm XF 90mm f/2, ke kterému jsem dostala dárek předsádkovou čočku pro makro fotografii. Fotím bezzrcadlem od Fujifilmu. Po vyzkoušení zmíněného dárku se mi změnil život. To, co následovalo, se těžko popisuje. Mravenci mě naprosto polapili. Mám pocit, že po desítkách hodin ležení u nich si na mě zvykli a tolerují mě. Začala jsem si o nich shánět informace, zajímají a fascinují mě neustále. Snažím se proniknout do jejich světa, nebýt jen u nich, ale být s nimi. Jsou chvilky, kdy mám pocit, že mi pootvírají dveře svého života. Jsou tak vynalézaví, chytří, nekompromisní a velmi, velmi zranitelní. Mravence fotím při každé možné příležitosti. A i když zrovna nevznikne kvalitní fotografie, vždycky mi to přinese něco nového do mojí mravenčí skládanky.

Zvířata fotím nejraději. Pokouším se zachytit aspoň mžik z jejich života. Učím se od nich. Je mi s nimi strašně dobře a focení je spíš vedlejší produkt. Na prvním místě je zážitek.

Ráda ale fotím i jiná témata a žánry. Občas si schválně naordinuju focení, z kterého mám ostych a v kterém si nejsem jistá. Nechci zůstat na jednom místě, chci zkoušet nové věci a posouvat hranice nejen ve focení, ale také svého nesebevědomí a ostychu. Ano, focení mi velmi pomáhá zvládat různé situace v životě a od doby, co fotím, se dívám na svět jinak. Myslím, že jsem díky tomu šťastná.

Iva Dufková

Narozena v roce 1963 v Jičíně. Vystudovala Střední zahradnickou technickou školu a doplňkové pedagogické studium na Karlově univerzitě v Praze.

Působila jako učitelka odborných předmětů a praxe na zahradnické škole v Kopidlně, poté jako zahradní architektka, v současnosti je vychovatelkou v domově mládeže v Jičíně.

Amatérskému focení se věnuje přibližně šest let. K jejím nejoblíbenějším žánrům patří focení zvířat, ale zároveň si ráda oťukává i jiná témata a posouvá hranice svého snažení a záliby.

string(1) "1"