Šestý prosinec, čas oběda, den jako každý jiný. Všude už vládla předvánoční atmosféra a nikdo z nás netušil, co se za několik minut stane a jak tato situace změní naše životy. Protože nesnídám, chodím na oběd už v jedenáct hodin. Po obědě následuje povinná káva a až poté se vracím zpět do svého studia. Ale v ten den bylo všechno jinak.
Foto: Patrik Minár
Když jsem vycházel z restaurace, zaslechnul jsem podivný a dlouhotrvající třesk, který nezněl jako třesk letadla, který známe. Toto bylo úplně jiné. V té chvíli jsem ještě netušil, co se stalo. Začal mi pípat telefon, a když jsem na něj podíval, lidé z mého okolí přidávali hrůzostrašné statusy: VYBOUCHLA BYTOVKA NA MUKAČEVSKÉ. Tato ulice se nachází po cestě z místa, kam chodím na oběd cestou do studia. Když jsem se blížil k Jazdecké ulici na most, který je spojený s Mukačevskou. Ihned mi bylo jasné, že je velké.
Přes řeku Torysu byl vidět dvanáctiposchoďový panelák v plamenech a z posledních třech pater vycházel hustý černý dým. Snažil jsem se co nejdříve dostat do studia, sbalit si fotobatoh a vrátit se zpět na místo výbuchu. Ačkoliv mi to trvalo pouze deset minut, příjezdovou cestu již zavřela policie a nezbývalo než zaparkovat u benzínky a zbytek dojít pěšky. Jak jsem se přibližoval potkával jsem lidi běžící z místa výbuchu a některé naopak směrem k bytovce. Ze všech stran bylo slyšet sirény a vidět blikající majáky. Konečně jsem dorazil na místo. Ten pohled byl nezapomenutelný – bytovka hořela, lidé křičeli o pomoc. Panely v horních poschodích byly vymrštěny tlakovou vlnou, takže tam, kde předtím byl panel s oknem, nyní zela nyní jenom velká díra, kde byl vidět rozházený nábytek. Všude okolo postávalo mnoho lidí. Policejní a záchranné složky už byly na místě.
Zastavil jsem se, batoh jsem položil na zem, a protože policisté natáhli pásku v bezpečné vzdálenosti, nasadil jsem teleobjektiv. Podíval jsem se nahoru do jedenáctém poschodí, které vypadalo jako budova po bombardování. Na okraji tohoto otevřeného pokoje stál starší pán a prosil o pomoc. Pod bytovkou se v tu chvíli nacházelo hasičské auto s výsuvným žebříkem, na které dědeček upřeně hleděl a čekal na záchranu. Po deseti minutách se auto otočilo a odjelo. Nikdo tehdy neušil proč. Spadlé ruiny před bytovkou na parkovišti bránily v přístupu k budově a zároveň hrozilo zřícení dalších panelů z horních podlaží. V tu chvíli jsem dědečka vyfotil. Nenapadlo mě, že za chvíli zachvátí plameny cele horní podlaží. Šel jsem se podívat na druhou stranu, kde probíhaly záchranné práce na žebřících. Udělal jsem pár záběrů a vrátil se zpět k dědečkovi. Ten po chvíli zmizel v hustém černém dýmu a vzápětí z místa kde před chvílí stál, vyšlehly plameny a už jsem ho neviděl. Všichni jsme pochopili, co se stalo…
O dvě patra pod ním, z boční strany domu vytahovali přes okno dítě a hned poté jeho matku. To byla jedna z těch pozitivních chvilek v celém pátečním neštěstí. Vím, že i když lidé netleskali bylo z nich cítit upřímnou radost ze záchrany lidí, kterým bylo pomoci.
Když jsem fotografie zveřejnil, média mě žádala právě o tuhle, kterou nazvali ikonickou. Uvědomil jsem si, že právě tento snímek by měl připomínat lidem, kteří vykonávají technické, stavební či jiné práce lhostejným přístupem, fakt, že mohou ohrozit nejen sebe, ale i životy ostatních. V roce 2015 při pokusu o překonání slovenského rekordu v počtu parašutistů, jsem se stal přeživším při srážce letadel. Při tomto neštěstí, kde selhal lidský faktor jsme přišli o sedm – kamarádů, otců, bratrů a manželů.
Patrik Minár se narodil v roce 1974 v Prešově. Vystudoval elektrotechniku, ve stejné době studovala fotografii jeho sestra. Společně fotili po večerech a poté fotografie vyvolávali v malé temné komoře. Sestra se poté vydala na dráhu zdravotní sestry a Patrik se věnoval nejprve sportovní fotografii, poté se věnoval portrétu. Nyní se věnuje dokumentární a sociální fotografii. Rád cestuje do míst, kde nepotkává turisty. Dokumentováním se snaží přinést jiný pohled ze života místních lidí.