Vystavovala například v pražské galerii Langhans, v galerii Josefa Sudka, v Bratislavě, Bruselu, Berlíně, New Yorku, v Paříži. Vydala autobiografickou knihu Černé roky (2017). Za rok 2018 získala titul Osobnost české fotografie. Pak přišel rok 2019 a prezentace jejích fotografií získala úplně novou dimenzi. Přijala pozvání vystavovat na prestižním fotografickém festivalu Rencontres d’Arles. V týmu s kurátorkou Lucií Černou připravila výstavu Evokativ a v nakladatelství Untitled vyšla i stejnojmenná kniha. (více na www.jarcovjakova.com)
Úvodní foto: Josef Horázný
Je to téměř rok od zahájení úspěšné výstavy Evokativ na festivalu v Arles. Jaký je pohled zpátky?
V Arles jsem strávila neuvěřitelné tři týdny. Uvědomila jsem si, že ty zážitky jsou nepřenosné. Pro člověka, který v kostele sv. Anny nebyl a neviděl tu výstavu, tak mu ji nezprostředkuješ. Například, jak fotografie a jejich příběhy rezonovaly s duchovním prostorem, jak výstavu ozvláštňovali diváci. Mnozí chodili opakovaně a mnozí tam strávili strašně času, protože tam nacházeli své osobní obsahy. Zažila jsem tam rozhovory s nejrůznějšími lidmi, kteří mě přicházeli objímat, a každý reagoval na nějakou jinou část. Ukazuje se, že výstava měla asi nějakou takovou zvláštní vibraci: propojení toho velmi osobního s univerzálním.
To, jaký význam a jakou proporci výstava má v rámci celého festivalu jsme si s Lucií (kurátorka výstavy Lucie Černá pozn.) uvědomovaly až kolem zahájení. Že to je prakticky klíčová výstava festivalu, tak to mi opravdu docházelo velmi pozvolna.
V prosinci dal naši výstavu Sean O’Hagan na špičku neuvěřitelných výstav za rok 2019. V Guardianu vyšel seznam deseti nejlepších výstav s Evokativem na prvním místě (The Guardian, 16.12.2019 pozn.). Tím se mi dovršilo postupné uvědomování si významu celé události.
Pochopila jsem, že prezentuji neobvyklý segment, který není úplně běžný, a to nejen v rámci české fotky, ale i v širším kontextu. Pochopila jsem, že jsem neřekla poslední slovo. Mám spoustu archivního materiálu ke zpracování. Cítím, že strašně potřebuji fotit i další nové věci. Ale co bude a jak bude, jestli přijde nějaká další velká věc - to bez vlastní aktivity nepůjde.
Úspěch výstavy a knihy neznamená, že už sedím ve vozíku, který pojede dál a výš. Že by člověk dostal razítko, že už to má vyřešené, že už patří do té elity - to vůbec ne. Přes všechna dosavadní ocenění jsem stále na začátku.
Bude teď záležet na dalších dvou třech letech, jestli se mi podaří ještě ukázat, že jsem autor něčeho dalšího, než jedné výstavy a že mám víc, než 220 fotek a mám co ukázat.
Co ukážete, co připravujete?
V nakladatelství Untitled chystáme knihu T-Club. Vzhledem k rostoucím restrikcím vůči LGBT komunitě v bývalém východním bloku je to i takový malinko politický akt.
Připravujeme ještě další knihu, ale ta se zatím rodí v Luciině hlavě. Já jsem jenom přispívala materiálem a budu strašně překvapená, jak to Lucie poskládá. Jasně jsem si uvědomila, že věřím jejímu instinktu. Oslovuje mě, jak moje fotografie čte a propojuje, baví mě její způsob vidění a sledování vize.
Chystá se celovečerní dokumentární film o mě, v přípravě je výstava v Domě umění v Českých Budějovicích. Letos jsme měly pozvání na PHotoESPAÑA, které se zřejmě přesune na příští rok.
Přerušila situace kolem coronaviru nějak Vaše plány?
Samozřejmě do značné míry korona zpomalila nebo zastavila naše aktivity kolem nových výstav a prezentací knihy. Od září 2019 byl nárůst událostí, interview a nabídek výstav nepřetržitý, že už mě to dostávalo trošku do kolen. Bylo toho hrozně moc. Vyžadovalo to neustálé cestování - Berlín, Vídeň, Varšava, Rotterdam, Barcelona, Madrid a další. Takže přišla změna.
V době korony jsem měla pětidenní pracovní týden 5 až 7 hodin denně a věnovala jsem se skenování archivních negativů. V této práci pokračuji, chci projít všechny krabice s negativy, abych to měla fakt už úplně všechno. Naskenované negativy posílám Lucii (kurátorce Lucii Černé pozn.), která připravuje koncepty a něco nového vymýšlí.
Měla jste příležitost při skenování archivu urovnat si myšlenky?
Ano, určitě. Zaprvé - můj archiv je bohatý a jsou důvody i poptávka, abych přicházela s dalším materiálem. Zadruhé - to soustředění. Zastavení se na místě a v prostoru. Prostě tady na místě můžu soustředěně dělat věci a nemusím být v pondělí v Madridu a v pátek v Londýně. Tato situace mi umožnila neuvěřitelnou věc a ve skenování hodlám pokračovat ještě dál.
Objevila jste nějaká překvapení či zapomenuté filmy?
Jedno období jsem fotila hodně intenzivně Prahu, jak zůstala po znárodnění. Zavřené a opuštěné výlohy, stažené rolety obchodů, kde nic nebylo. Uvědomila jsem si to těsně před tím, než se místa začala proměňovat v nové obchůdky. Systematicky jsem fotila zavřenou Prahu, relikty bolševismu. Prochodila jsem ulice a nafotila stovky výloh. Je to hodně popisné a technické, ale má to velkou dokumentární hodnotu. Věřím, že i vizuálně se z toho sestaví zajímavý soubor. A pak nemám ještě zpracované mé dva další pobyty v Japonsku, ani cesty v devadesátých letech.
Před časem jste se vrátila k analogu. Proč?
Mystika čekání, kdy v hledáčku vidím ve zlomku vteřiny obrázek, který splňuje mou vizi, a pak teprve se k tomu dopracováváš a sleduješ, jestli se tam ta vize někde potkala, to je úžasný. Miluji Picassův výrok: když máš pět prvků, použij tři, když máš tři, použij dva. Analog mi umožňuje pracovat trošku s omezenou škálou výrazových prostředků.
Analog mě baví. Moment při práci v komoře ničím nenahradíš. Ponoříš do vývojky a ono ti to začne vylézat. Neuvěřitelné - to je fakt mystický zážitek.
Mám ráda všechny divné foťáky. “Toys”, u kterých pořádně nevíš, co to udělá. Pak to zjistíš a chvilku používáš a zase odložíš. Baví mě experiment, ale hrozně mi vadí, když mi vylézají dokonalé fotky. Musí tam být jistá nevyslovenost. Já miluju celou newyorskou školu. Baví mě vyjádření pocitu. Není to o tom, co na té fotce je, ale o pocitu. Třídimenzionální barevný voňavý svět zkoušíš vyjádřit ve dvojrozměrném prostoru. Snažíš se vyjádřit celý tajemný svět, zachytit náladu. Jako když čteš román a vyrábíš si postavy, tak stejným způsobem to uděláš z fotky.
Odvoláváte se na vizi. Dá se ta vaše vize nějak specifikovat?
Jde mi o zkratku toho, co je být člověkem. Zajímá mě škála pocitů. Škála emocí, zachycených většinou v gestech. Je tam jako nálada.
Myslím si, že se lidi mají milovat, mají na sebe být hodní, mají žít v krásném prostředí, mají vytvářet něco krásného, mají být v krásné přírodě. Baví mě to pozorovat a jsem šťastná, když z toho dívání vznikne krásný obraz.
Moje vize je lidství. Hledání člověka v nevyslovených obrazech a ve stopách, které zachovává kolem, které vytváří.
Rok poté - shrnutí na závěr?
Za ten rok jsem si uvědomila především specifičnost své práce. Místo, jaké má v českém i světovém kontextu, a že touto cestou chci rozhodně pokračovat. Otevírají se nějaké nabídky, ale to je dlouhodobý proces a dlouhodobá práce, dlouhodobý vklad, který musím dál podnikat, a můžu jenom doufat, že na to budu mít dostatek energie.
Otázka pro kurátorku a nakladatelku Lucii Černou (Un-titled.org ): Jaký byl váš rok od zahájení výstavy v Arles?
Minulý rok byl neuvěřitelný. Náročný, krásný, plný nových impulsů. Vydala jsem knihu a připravila výstavu, které lehce zčeřily vody světové fotografie. Nelze nemít radost. Pro mne a pro mou práci s Libuší ale vše teprve začíná, protože zmíněný úspěch nic neznamená, musíte oheň udržovat, aby hořel. Tedy já přikládám, chystám se hořet a těším se, kam nás naše cesta zavede.
Děkuji za rozhovor.
Micha Prach Kotrčková
