Foto měsíce září

„Po vypuknutí první vlny pandemie čínského koronaviru Covid 19 jsem začal pravidelně fotografovat v Nemocnici Na Bulovce. Vylidněnou Prahu zaplavili foto-hobíci a mě to brzy přestalo bavit. Viděl jsem fotoreportáže z nemocnic v New Yorku a řekl jsem si, že když je možné fotit v první linii ve světě, tak to zkusím i u nás. Nemocnice Na Bulovce byla první, která přijímala Covid pacienty, a tak stala se symbolem epidemie čínského koronaviru.

Setkal jsem se s překvapivě vstřícným přístupem ze strany vedení nemocnice i zdravotníků. Potvrdila se moje teorie, že tam kde jde o život, zbytečného problémistu nepotkáte. Fotografoval jsem na sálech Covidárií a postupně se seznamoval se skvělým týmem lékařů a zdravotních sestřiček. Ti si na mě zvykli a už ani neřešili, že tam s nimi jsem.

Fotografie byly pro čtenáře šokujícím svědectvím, i když podle mě postrádaly podstatné emoce vepsané do tváří trpících pacientů. Jejich obličeje jsem se snažil nefotografovat, nebo je rozmazat pro jejich anonymitu. Nejsilnější výrazový prostředek fotografie je totiž právě tvář. Všechny emoce bez tváří jsem si mohl škrtnout, protože i zdravotníci jsou ve skafandrech zcela zahaleni. Přemýšlel jsem, co s tím… A pak mě napadlo portrétovat sestřičky v momentě, když vycházely po několikahodinové službě u pacientů s nejtěžší formou nemoci. Nebylo vůbec jednoduché, je pro můj nápad získat. Sestřičky, stejně jako všechny ženy na světě, se samozřejmě chtějí líbit. Unavené, otlačené, zhuntované tváře respirátory, štíty a ostatními ochrannými pomůckami ukazovat nechtějí.

Sotva za sebou zavřou dveře filtrační místnosti, kde ze sebe sundají ochranné obleky, tři vrstvy gumových rukavic a ostatní nepříjemné prostředky, v chodbičce zahodí respirátor, nasadí čistý a utíkají do sprchy. Moc prostoru a času k nějakému složitému portrétování není. Chodbička se zářivkou není ideální atelier a pár vteřin na focení taky nic moc. Během několika týdnů jsem několik sestřiček přesvědčil. Postupně se přidávaly další. Bylo zvláštní, že jsem jejich tváře v podstatě ani neznal, ačkoliv jsme se vídali skoro každý den. Vždy to však bylo v čase odpočinku - s nasazeným respirátorem nebo s rouškou. Těch pár vteřin během výměny kontaminovaného respirátoru za čistý, to byl ten okamžik. Tehdy portréty vznikly.

Zveřejnil jsem je během vypuknutí druhé vlny. Lidi přestali mít strach, mnozí považují nemoc za nafouklou banalitu. Respekt ke zdravotníkům z první linie byl pryč. Fotky z nemocnic už nikoho nezajímají. Tváře sestřiček, ale vzbudily obrovský zájem. Znovu upozornily na to, že Covid 19 je velmi vážná věc. Já ke všem lidem z první linie Covidárií cítím obrovskou úctu. Riskují vlastní zdraví, aby zachránili jiné. Nemají problém s nepohodlím a rizikem, které je jistě nad rámec jejich profesních povinností. Tváře sestřiček z první linie jsou tváře novodobých hrdinů. Já všem moc děkuji,“ popisuje autor.

David Neff

David Neff se narodil v roce 1970 v Praze. Fotografování se věnuje od dětství. Inspiroval ho jeho otec Ondřej Neff, který byl jeho prvním učitelem.

Vystudoval Střední grafickou školu, obor užitá fotografie. Věnuje se ateliérové fotografii, ale především reportáži. Obdivuje Helmuta Newtona, Jamese Nachtweye a Alexe Webba. Živou fotografii vždy považoval za nejdůležitější a zároveň nejtěžší fotografické zaměření. S redakcí MF DNES začal spolupracovat krátce po revoluci a stálým redakčním fotografem se stal v roce 1991. Od začátku se zaměřil na válečnou fotografii. Pracoval ve válečných konfliktech v bývalé Jugoslávii, v Sovětském svazu a v posledních letech v Iráku a Afghánistánu. K jeho oblíbené a klidnější práci patří "pouliční fotografie" například na Kubě. Jinak samozřejmě fotografuje běžné domácí události pro potřeby MF DNES. Je držitelem mnoha cen v soutěži Czech Press Photo včetně hlavní ceny Fotografie roku.