Herbert Slavík o knize Naše hory, lyže, sníh

Video: Oleg Homola

Pod vaším vedením vyšla kniha Naše, hory, lyže, sníh, která pojednává o historii lyžování. Jak je historie dlouhá?

Historie lyžování u nás začala zhruba před sto třiceti lety. A řekl bych, že oficiálně začala s Josefem Rösslerem-Ořovským, byl jedním z průkopníků sportů a jeden z prvních vlastníků lyží. V dobových materiálech je uvedeno, že jeden z prvních sjezdů na lyžích se uskutečnil na Václavském náměstí.

Skutečně?

Dnes už si to neumíme představit, ale v textech od architekta Vávry jsem našel zmínku, jak se jako chlapec chodil dívat na sjezdy lyží na Střeleckém ostrově na zamrzlou hladinu Vltavy. Pro představu ty lyže byly dlouhé tři metry a třicet centimetrů. Dokonce se v Praze konal závod ve skocích na lyžích, kterého se účastnil i budoucí norský mistr světa Ruud, ten se konal na pražském Vítkově. Dále se konaly závody pražské župy lyžařů, a to v Senohrabech u Prahy. Takže na počátku bylo i jedno z center lyžařů kousek od Prahy. Až do války tam byl i skokanský můstek.

Čím je české lyžování typické?

Lyžování u nás je skutečně fenomén. Velkou roli hraje právě dlouhá tradice. Byl zde založen jeden z prvních lyžařských klubů. Patřili jsme i mezi zakladatele mezinárodní lyžařské federace. Obecně jsme sportovním národem. Samozřejmě, pokud mluvíme o historii, bavíme se také o zhruba čtyřech milionech českých Němců, kteří většinou tvořili obyvatele hor. Oni převažovali mezi prvními pořadateli a zakladateli různých závodů.

Kdo například?

Mohu zmínit pražského Němce Emericha Ratha, který byl kamarád Bohumila Hanče. Oba byli účastníky závodu v roce 1913, kde Hanč zahynul a Rath se ho snažil zachránit. Existoval extrémní závod v Peci pod Sněžkou, který založili členové spolku německých lyžařů HDW. Byl to májový závod, který se jel vždy na závěr sezony. Jednalo se o sjezd ze Studniční hory do Obřího dolu, byl to jeden z nejtěžších sjezdů své doby. Pravidelně se ho účastnila například budoucí olympijská vítězka Christl Cranzová a samozřejmě celá naše elita té doby. Závod trval až do roku 1968, v průběhu času měnil název, po válce se jezdil jako Závod osvobození. Dalším zajímavým osudem je Růžena Beinhauerová, která by se dala považovat za Ester Ledeckou první republiky. Vynikala ve sjezdovém a běžeckém lyžování a několikrát vyhrála i pražské primátorky. Její album bylo objeveno při rešerších atletiky v Národním muzeu, plno skvělého materiálu, který pro tu původní knihu nebyl vhodný, ale věděl jsem o něm.

Když se posuneme dál, jak se lyžování vyvíjelo?

Mým cílem nebylo udělat z knihy encyklopedii, chtěl jsem ukázat životní styl a módu na horách. První část knihy nazývám nostalgie, věnuje se počátkům, průkopníkům i životnímu stylu. Móda v předválečném období hrála důležitou roli i na horách a ženské lyžování bylo velmi rozšířené. Podle dobových fotografií jezdily dámy v šatech a měly své závody. V tomto duchu jsem chtěl pokračovat v poválečných letech a setkal jsem se dcerou Viléma Heckela. Vzpomínám si, že mé dětství provázely jeho knihy zejména z horolezeckých expedic. Byl jedním z účastníků expedice v Peru na Huascarán v roce 1970, kde všichni zahynuli. Na jejich počest se jezdí Jizerská padesátka. Když se tedy vrátím zpět, jeho dcera mi poslala tisíce kontaktů z českých hor. Vzhledem tomu, že Vilém Heckel byl reklamním fotografem, tak ty snímky mají naprosto úžasnou atmosféru. Jsou důležitou součástí této knihy především, že zachycují atmosféru a módní trendy na horách v padesátých a šedesátých letech a dobře tak navazují na fotografie z první republiky.

Pojednává kniha i o současnosti nebo nedávné historii?

Co se týče současnosti, chtěl jsem připomenout naše úspěšné závodníky. Legendy většinou vznikají ověnčením olympijskou medailí, zde se dostáváme ke snímkům, které mám nafocené z olympiád. Nicméně kapitola Legendy musela začít první zlatou olympijskou medailí Jiřího Rašky a pokračuje až po naše současné hvězdy Ester Ledeckou a Evu Samkovou. V knize jsou i rozhovory, které se tolik nevěnují sportovním úspěchům, ale spíš vztahu k horám. Nechybí rozhovor s bratry Tomášem a Ondřejem Bankem, kteří stáli za úspěchem Ester Ledecké.

Kde jste pátral po zdrojích a materiálech?

Za to musím poděkovat především mé kolegyni, která na knize pracovala jako technická redaktorka a kontaktovala muzea, spolky, firmy a prohlédla stovky, spíše tisíce materiálů v té první přípravné fázi. Hlavními zdroji historické části byla muzea: Národním muzeum, Krkonošská muzea v Jilemnici, ve Vrchlabí, také nám velmi pomohl Stanislav Slavík, který vede Ski muzeum v Harrachově. Ve Špindlerově mlýně funguje Spolek špindlerovských lyžníků, kteří vydávají ročenky, s těmi jsme taky pracovali. No a z pozdějších let jsem již kontaktoval přímo autory, nebo dědice fotografických archivů známých fotografů. Jako základ knihy byly fotografie a k nim se začaly vynořovat příběhy zajímavých osobností a jejich osudů. Jeden snímek mě přivedl do Dolních Štěpanic, které byly průkopnickým místem lyžování, a to díky řídícímu učiteli Bucharovi. Právě Buchar byl také prvním předsedou Svazu českých lyžařů, který byl založen v roce 1903. Na základě fotografií jsem potom zadával autorům textů témata, která mají zpracovat.

Jak dlouho jste na projektu pracoval?

Prvotní rešerše dobových snímků vznikla zhruba před pěti lety. V té době jsme pracovali na knize 120 let atletiky. Tehdy jsem si začal odkládat stranou zimní fotografie. Intenzivně se na knize pracovalo rok. Celý tým dohledával fotografie. A zhruba před rokem jsem začal pracovat s grafikem. Paradoxně doba koronaviru nám spíše uškodila, protože nebylo možné chodit bádat do archivů a stáli jsme tak před rozhodnutím, zda budeme schopni knihu letos dodělat či ne. Původní záměr byl vytvořit fotografickou knihu s minimem textu. Vzhledem k těm zajímavým příběhům jsme v podstatě do srpnové uzávěrky neustále přidávali text. Jsou tam zajímavé rozhovory například s lidmi, kteří prožili celý život na horách.

Text: Anna Vacková

string(1) "1"