Poměrně dlouho dominovaly kategorii Příroda v Praze labutě. Porotci soutěže vždy lamentovali, že už dlouho nechtějí žádnou labuť vidět, proto vždy uvítají, když se v této kategorie objeví třeba muflon nebo právě nutrie. Tuto březí samici potkala Viktorie Dobrobabenko a její emotivní popis okolností vzniku snímku se dozvíte přímo od autorky.
Foto: Viktorie Dobrobabenko
„Letošní zima nás obdarovala sněhovou nadílkou – pro Prahu docela nečekaně. Tento den jsem vyrazila na Malou stranu a zamířila jsem přímo k řece. Musela jsem vidět, jak se daří mým chlupatým kamarádům.
Jakožto fotografka, věřím v sílu osobnosti. Fotím emotivní portréty a v očích každé bytosti vidím odraz duše.
Na co asi myslela březí samice nutrie ve chvíli, když jsme se potkaly u řeky? Jak vnímala zimní scenérii kolem sebe? Kráčela majestátně s vyvaleným kulatým bříškem, v pozadí neméně majestátního Karlova mostu. Všechno do sebe zapadalo a kompozice byla na svém místě. Cvak. Párkrát se za mnou otočila a podívala se mi přímo do oči. Jestli mám něco dobrého pro ni a vlastně pro její nenarozené potomky. Kolik jich asi bude, malých chlupáčů u Vltavy? Jaký osud je čeká?
Zjistila jsem, že se nutrie v Praze zabydleli nedávno, je tomu několik let.
U někoho vůbec nejsou v oblibě. Hodně lidí si myslí, že je to krysa, že jím ublíží, sem nepatří a se musí zlikvidovat. Jiní například vyrážejí s dětmi krmit, bohužel občas místo zeleniny jim naservírují rohlíky. Některé děti se bojí a vznikají tak zvláštní reakce – například, zahledla jsem párkrát nejmenší dětí kopat do nutrií nebo šlapat jím na ocasy a tlapy. Věřím, že se tomu dá vyhnout a respektovat přírodu kolem nás. Nutrie není vetřelec ani hračka pro děti. Pro mě je to živý tvor, který se stal součástí pražské fauny a tvoří dnes portrét města.
Buďme ohleduplní. Příroda kolem nás je tak úžasná,“ popisuje autorka.
Narodila jsem se na Ukrajině, ale již od roku 2005 žiji v České republice. Dlouhodobě se živím jako grafická designérka a vedu vlastní ekologické projekty. Před pár léty jsem konečně začala svůj fotografický koníček brát vážně a věnovat se mu naplno. Kromě přírody a městských zákoutí ráda fotím portréty a příběhy. Nemám moc ráda ateliér, fotím lidi v jejich přirozeném prostředí a v každém se snažím poznat a vyjevit jeho vnitřní krásu. Vznikají tak nejen fotovzpomínky, ale jedinečné zážitky z focení samotného a z objevení sebe sama. Svůj fotoprojekt jsem pojmenovala soulmade.photography - snímky, které mluví z duše.