Fotografií měsíce března zvolila dozorčí a správní rada společnosti Czech Photo snímek Piety na Staroměstském náměstí od Davida Neffa ze Seznam Zprávy. Za jakých okolností fotografie vznikla, popisuje autor v článku.
Foto: David Neff / Seznam Zprávy
„Staroměstské náměstí bylo pokryté bílými kříži. Šlo o akci spolku Milion chvilek pro demokracii.
Záměrem bylo tímto způsobem upozornit na šokující množství obětí Čínského viru covid 19.
Náměstí se ale proměnilo v naprosto mystický prostor. Právě proto byl původní záměr, který byl v podvečer náměstí umýt, změněn. Padlo rozhodnutí ponechat křídovou barvou natřené kříže přírodě a dešti.
Bílé kříže působily velmi výtvarně a emotivně. Mnoho fotografů se na týden "odstěhovalo" na náměstí, kde denně fotografovali truchlící.
Během velmi krátké doby původně symbolické kříže nabývaly na vážnosti. Lidé začali spontánně psát ke křížům jména svých blízkých zesnulých.
Kříže už nebyly jen abstraktní symbolikou, ale za každým byl vidět konkrétní člověk, který zemřel. Tímto se celé náměstí proměnilo v naprosto přirozené a dojemně krásné pietní místo.
Pozůstalí a přátelé zesnulých zapalovali svíčky, nosili květiny a sedali na zem, kde vzpomínali.
Bylo až mrazivé vidět na zemi jména s datem úmrtí včerejšího, často i téhož dne.
Celý prostor měl obrovskou sílu a atmosféru svou důstojností a nenásilnou, neformální přirozeností.
Myslím, že se to dotklo každého člověka, který třeba jen procházel a donutilo ho to k zamyšlení.
Občas se ale vyskytlo pár slaboduchých jedinců, kteří i sprostě nadávali, ať se ten bordel uklidí, že je to jen podvod a že jsou všichni jen najatí herci.
Já jsem byl na náměstí truchlící fotit jen dvakrát, nebylo mi příjemné obtěžovat lidi, vždy mám smíšené pocity. Ale vím, že pokud se povede silná fotografie, která ostatní zaujme a přinutí k zamyšlení, tak to za tu osobní trapnou chvilku stojí. Každý reaguje jinak, někdo dá najevo, že nechce být obtěžován, jiný mě nevnímá, nebo dokonce projeví náklonost, že se o jeho příběh někdo zajímá.
Několik lidí mě požádalo o fotografie na památku a dali mi najevo, že jsou rádi, že novináři upozorňují na vážnost celé pandemie, když to mnozí zlehčují.
Věřím, že i tato fotografie vzhledem k obrovskému ohlasu měla smysl.“
PROSTOR MÁ NESKUTEČNOU SÍLU, JE TO PŘIROZENÁ, DŮSTOJNÁ, NENÁSILNÁ A NEFORMÁLNÍ VZPOMÍNKA NA VŠECHNY, KTEŘÍ TU BYLI, ALE KTEŘÍ KVŮLI ZÁKEŘNÉ NEMOCI NAVŽDY ODEŠLI.
David Neff se narodil v roce 1970 v Praze. Fotografování se věnuje od dětství. Inspiroval ho jeho otec Ondřej Neff, který byl jeho prvním učitelem.
Vystudoval Střední grafickou školu ,obor užitá fotografie. Věnuje se jak ateliérové fotografii, tak především reportáži. Obdivuje Helmuta Newtona, Jamese Nachtweye a Alexe Webba. Živou fotografii vždy považoval za nejdůležitější a zároveň nejtěžší fotografické zaměření. S redakcí MF DNES začal spolupracovat krátce po revoluci a stálým redakčním fotografem se stal v roce 1991. Od začátku se zaměřil na válečnou fotografii. Pracoval ve válečných konfliktech v bývalé Jugoslávii, v Sovětském svazu a v posledních letech v Iráku a Afghánistánu. K jeho oblíbené a klidnější práci patří "pouliční fotografie" například na Kubě. Jinak samozřejmě fotografuje běžné domácí události pro potřeby MF DNES.
Je držitelem mnoha cen v soutěži Czech Press Photo včetně hlavní ceny Fotografie roku.
Ve fotogalerii najdete snímky, které byly nejlépe hodnoceny porotou:
David Neff - Seznam Zprávy, Martin Divíšek - EPA, Radek Vebr - Hospodářské noviny, Vít Šimánek - ČTK, Lukáš Kaboň - Deník, Roman Vondrouš - ČTK, Petr Josek - AP, Jaroslav Ožana - ČTK, Lukáš Bíba - Economia, Luboš Pavlíček - ČTK, David Taneček - ČTK, Michal Fanta - Deník, Martin Sidorják
