"Když ke mně přijeli v poslední listopadový víkend loňského roku na návštěvu sestra se synovcem, slíbil jsem jim, že jim ukážu les, jaký ještě doposud neviděli."
Foto: Matej Ferenčík
"V této časti pralesa se příroda před přibližně osmi lety rozhodla, že odstraní značnou část méně vitálních stromů. Přizvala si tedy na pomoc lýkožrouta. A právě mozaikovitou strukturu porostu, na jejímž vytvoření má lýkožrout nemalý podíl, si ve střední Evropě oblibuje silně ohrožený hlušec. V noci před naším výletem sněžilo, foukal vítr a silně mrzlo. Díky tomu to v pralese vypadalo jako v pohádce. Už cestou k pralesu jsme měli štěstí na jednoho kohouta hlušce. Po asi hodině a půl chůze pohádkovým lesem vzlétli před námi tři kohouti tetřeva. Byl to nádherný zážitek nejen pro sestru a synovce, ale taky pro mě. Obvykle potkávám jednoho až dva jedince za celý den. Kohouti však neodlétli moc daleko, možná jenom 300 metrů, díky čemuž jsme je našli už po pár minutách. Když jsem uviděl tu překrásnou kompozici, dost silně mě to zasáhlo. Potenciálně se do fotografie dali dostat jenom dva kohouti, třetí musel být sice někde poblíž, ale nebylo ho vidět. A tak zkouším první fotky, měním kompozici, popojdu pár metrů. Když jsem uslyšel hejno křivek, jenom jsem se pousmál. Podle směru jejich přibližujícího se štěbetání by mělo hejno přelétat někde poblíž sedících hlušců. Moje intuice se potvrdila, hejno asi sta křivek přelétlo kolem kohoutů celkem tři krát. Většina fotek byla neostrá, vzhledem k tomu, že hustě sněžilo, vzdálenost nebyla nejmenší a zrcadlovka přeostřovala na poletující sníh. Lepší to nebylo ani s manuálním ostřením. Při jednom přeletu křivek však sněžení trochu ustalo. A právě tehdy vznikla fotografie „V doprovodu“. Nad názvem fotografie jsem dlouho přemýšlel, ale když si přečtete tenhle příběh, tak pochopíte, že hejno křivek dělalo tetřevím kohoutům jakýsi doprovod. Po téměř hodinovém pozorování, na kost promrzlí, opouštíme toto překrásné místo. Nejkrásnější na všem bylo, že tetřevy se nám podařilo podruhé už nevyplašit. Tuto fotografii věnuji své sestře Katke a synovci Matejovi za to, že mě vytáhli po krátkém spánku z teplého pelechu, a že se ochotně a bez připomínek nechali vést strmým terénem a přeskakovali přes popadané kmeny stromových velikánů. Také velké díky nádherné karpatské divočině za to, že nás přijala a dopřála nám takový překrásný zážitek.“ popisuje autor.
Příroda a její krásy mě fascinovaly už odmalička. Či už to byly procházky v hlubokých lesích s rodinou při sběru hub, nebo s maminkou při sběru léčivých rostlin na kvetoucích loukách plných hmyzu. A když mě táta začal brávat ještě jako kluka do malofatranských hor, kde jsem měl možnost pozorovat karpatské jeleny a srnce na horských loukách, myslím, že už tehdy bylo rozhodnuto. Věděl jsem, že svůj život musím zasvětit divoké přírodě a jejímu zkoumání. V průběhu mých vysokoškolských studií jsem se postupně zabýval vysokohorskou biologii, systémovou ekologiií, ekologií a ochranou ekosystémů a také zoologií. V roce 2018 se mi splnil můj velký sen. Díky doktorátu na Katedře ekologie lesa České Zemědělské Univerzity v Praze mám možnost skloubit svůj celoživotní koníček, kterým je příroda, se svým profesním životem. V rámci svého doktorátu studuji biodiversitu v smrkových pralesích v západních Karpatech. Právě prales se stal mým domovem a trávím v něm nejenom pracovní, ale také téměř veškerý volný čas. Za splnění mého snu děkuji především svým rodičům, kteří mě už od mých chlapeckých let podporovali v mých expedicích za divokou přírodou, nočních výpravách za zvířaty až na hřebeny Malé a Velké Fatry. Ale největší díky patří samotné Paní Přírodě za její velkorysost a dary, které nám dává.
Co se týče mého pohledu na fotografii, ten se v průběhu posledních let velice změnil. Od snahy zachytávat detaily zvířat jsem postupně přešel ke snaze fotografovat prostředí ve kterém žijí a zvířata tvoří jen jakýsi doplněk téhle kompozice. Nejraději navštěvuji divoká místa, která nejsou poznamenaná lidskou činností (nebo jenom minimálně) a většinou mám předem naplánovanou kompozici, jakou bych chtěl na daných místech vyfotografovat. Zůstává však pravdou, že příroda je nejlepším režisérem a v případě fotografie hlušců bych mě ani ve snu nenapadlo, že se mi poštěstí na takovou kompozici koukat přes hledáček zrcadlovky. Více z mé tvorby nalezete na mém webu www.slovakianwilderness.com
nebo FB stránce Slovakian Wilderness Matej Ferenčík.