Letos v Czech Nature Photo poprvé soutěžili mladí fotografové ze základních a středních škol v samostatné sekci Czech Photo Junior. Přihlášeno bylo okolo 1000 snímků, které svou skvělou kvalitou překvapily porotu i tým Czech Photo. Je jisté, že současní fotografové přírody budou mít kvalitní následovníky!
Přečtěte si příběhy oceněných snímků i informace o mladých fotografech.
Úvodní foto: Dan Materna
Fotografie běžného obyvatele našich lesů a parků, brhlíka lesního, vznikla během jarní karantény. Celá rodina „uvízla“ na chalupě v Jizerských Horách. Na velké cestování to nevypadalo, a tak jsme se věnovali fotografování toho, co domácí podmínky umožňovaly. Tedy kromě běžného rodinného života v prvních měsících pandemie, také ptáky, kteří létali na naše zahradní krmítko. Brhlíci, spolu s dalšími druhy lesních ptáků, sedali na připravenou větev, odkud po několika okamžicích pokračovali na bednu se slunečnicovými semeny a ořechy. Michal seděl ve fotostanu a opeřené návštěvníky dokumentoval. Díky stabilnímu stativu nebyla nutná asistence dospělých, takže i navzdory poměrně těžké foto technice, zvládl Michal ve svých šesti letech obsluhovat fotoaparát samostatně.
Michal Vaicenbacher
Michal Vaicenbacher se narodil v roce 2013 a jako většina dětí jeho věku, kopíruje zájmy svých rodičů. Leze po skalách a stromech, běhá a jezdí na kole a také se pokouší fotografovat zvířata. Jeho první pokusy o zachycení divoké přírody se datují do roku 2019, kdy spolu s rodiči navštívil jihoamerický Ekvádor. Plejáda rozličných druhů kolibříků, tangar, tukanů a dalších tropických opeřenců Michala připoutala k fotoaparátu na celé hodiny. A vůbec nevadilo, že tehdy fotografoval pouze pomalým kompaktním fotoaparátem a „úlovky“ byly skromné. Semínko hlubšího zájmu o přírodu bylo snad tehdy zaseto a uvidíme, co z něj vzejde.
„Moje sestra mi nabídla, zda s ní nepůjdu na procházku do centra Prahy. Souhlasil jsem a vydali jsme se na Karlův most. Tam jsem fotil racky v letu. Potom jeden přistál na soše a začal zpívat. Začal jsem ho fotit a vyšla mi tato fotka. Kromě přírody fotím rád i vlaky.“
Něco o mě:
„Jmenuji se Kryštof Červinka.
Fotit jsem začal, protože fotí táta i sestra. A chtěl jsem se pokusit vyfotit lepší fotky, než mají oni. Také mám rád památky na různé výlety a dovolené. Začal jsem fotit už jako předškolák na maminčin mobil, od roku 2020 fotím na zrcadlovku.“
„Moc rádi cestujeme, a tak loni v létě mamka naplánovala expedici "Po stopách Pyšné princezny“. Ta samozřejmě nemohla začít jinak než na Panské skále v Kamenickém Šenově. Tenhle nádherný čedičový masiv jsme hltali plnými doušky a hledali místo, kde se asi tak schovávala princezna Krasomila s králem Miroslavem. Najednou jsem ho uviděla – trs nádherných drobných fialových zvonečků, který rostl uprostřed čedičových hranolů. Fascinovala mě ta síla k životu, nešlo je nefotit pořád dokola. Nad zvonky se navíc doslova opírá kus ulomeného hranolu, který mohl každou chvíli spadnout. Tak vznikla jedna z mnoha fotografií z toulek po Českém Švýcarsku."
Jana Andresová
Je mi 10 let a chodím do 4. třídy Základní školy v Pečkách. Mezi moje četné záliby patří i focení. To jsem zřejmě zdědila po mamce, které nevadí si kvůli fotce kleknout či lehnout doslova do čehokoliv. Na focení mám ráda, že stejná věc, zvíře nebo cokoliv, může být pokaždé jiné podle toho, jak se vyfotí. Fotografování mě baví natolik, že od září budu chodit na kroužek Média při ZuŠ Pečky. Moc se těším až se naučím spoustu nových věcí a technik, které mě zase posunou blíže k mému snu. Mým snem je mít jednou pořádné vybavení k focení a být dobrou fotografkou.
Kaňkování lišek bylo v plném proudě, ale mým hlavním cílem bylo nafotit daňky v zasněženém lese. Abych mohl do lesa nepozorovaně vkročit, musel jsem nejprve přejít přes pár luk. Tam jsem narazil jsem na malou skupinu daňků stojících před lesem. Po asi půl hodině focení daňků přišla z protějšího kopce liška. Chvíli jsem jí pozoroval, jak chodí mezi daňky a hledá myš pod sněhem. Po pár minutách, jsem se rozhodl, že vyfotím i ji. Mezi pořízenými fotografiemi, byla i jedna, kde liška skáče…
Adam Kőszegi
Rodiče ho k přírodě vedli už od útlého dětství. Focení se začal věnovat v 11 letech, kdy k Vánocům dostal svůj první foťák. Do té doby znal focení přírody pouze z článků a videí. Na začátku fotil pouze na automatický režim a výsledné snímky byly pouze dokumentační. Poté se začal učit nastavovat expozici manuálně a učit se kompozici. Zprvu se snažil zachytit zvířata zblízka a v detailu, poté pokračoval snímat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Všechny jeho záběry pochází z volné přírody a vždy se snaží zvíře co nejméně rušit. Mimo fotografii se věnuje i tvorbě videí, které můžete najít zde: www.youtube.com/AdamKőszegiPhotography
„Fotografie skokana z očí do očí vznikla vlastně náhodou. Během května loňského roku jsme vyrazili s rodinou k pražskému rybníku Vidlák v přírodním parku v Pískovně, kde jsme pozorovali vodní ptactvo. Seděla jsem na břehu rybníka, když jsem si všimla skokana vyhřívajícího se v dopoledním sluníčku. Opatrně jsem se posouvala jeho směrem, a přitom jsem hledala nejlepší úhel, odkud jej vyfotit. Nejzajímavěji působí přímo zepředu, kde je kromě odrazu světla od hladiny vidět i zbytek těla.
Kristýna Coufalová
K fotografii měla kladný vztah již odmalička, baví ji zachycovat krásu přírody a jejích detailů, které ostatní často přehlížejí. Vlastní zrcadlovkou fotí od roku 2018.
Fotografie křižáka pruhovaného vznikla ke konci léta roku 2020. S taťkou jsem jela k řece Olši fotit šidélka. Po nějaké době taťka objevil malého hnědého pavouka. Shlédla jsem do trávy a zeptala se, kterého pavouka fotí, jestli toho malého, nebo toho velkého za ním. O kousek dál byl totiž křižák pruhovaný. Když jsem se potom pořádně rozhlédla, byla jich tam spousta. Teď už jen stačilo pořídit snímek křižáka na nejlepším místě. Okolní příroda je plná života, stačí jen vědět, kde ho hledat.
Eva Svrčková
Jmenuji se Eva Svrčková, je mi 14 let a žiju v Karviné, kde už tři roky studuji na zdejším gymnáziu. K focení jsem se dostala asi před rokem díky svému taťkovi, který má focení velmi rád. Nejraději fotím hmyz. Vidím v tom možnost ukázat lidem, že hmyz není ošklivý a děsivý, jak se jim na první pohled může zdát. Právě naopak. Při bližším pohledu zjistíte, jak je hmyz krásný a zajímavý. Kromě focení mě baví navštěvovat skautský a horolezecký oddíl.
„Jako makrofotograf pořád hledám příležitosti, jak vyfotografovat další druh bezobratlých nebo nevšední situaci. Proto s sebou nosím foťák skoro všude, kam to jde. Naštěstí jsem neudělal výjimku ani když jsem byl začátkem března na návštěvě u přítelkyně. Věděl jsem, že mají dům ve svahu a sklep vytesaný do skály. Napadlo mě proto podívat se tam po pavoucích a dalších stvořeních, která by mohla jeskyni podobné místo obývat. Po několika minutách obhlížení hrubých stěn pod světlem baterky z telefonu jsem našel několik samiček mety temnostní a jednoho nebo dva pokoutníky. Už jsem se chystal k odchodu, když si přítelkyně všimla ze zdi visícího kokonu. S velikostí kolem dvou centimetrů nebylo pochyb, že jde o kokon jedné ze samic mety temnostní, které se po pavučinách na stěně pohybovaly. Velikost kokonu mě ani nepřekvapila, četl jsem o rozmnožování tohoto druhu už dříve, co mě ale překvapilo, byla můra, která seděla na kokonu. Byl to druh, který jsem předtím ještě neviděl. Později jsem zjistil, že se jednalo o sklepnici obecnou. Ve sklepě zimovala a kokon představoval suché místo v jinak vlhkém sklepě. Rychle jsem si došel pro foťák. Protože sklepnice seděla na kokonu blíže ke zdi, nemohl jsem se k ní dostat z dobrého úhlu, protože se mi difuzér zasekával o stěnu. Zkoušel jsem proto kokon pootočit lehkým foukáním ze strany, což se ukázalo jako docela efektivní přístup. Po asi deseti minutách jsem odcházel s jednou fotografií celého kokonu a pár detailů můry. Během focení jsem přemýšlel, co se asi stane, až se oteplí a z kokonu vylezou malí pavoučci. Myšlenka to byla spíše k zasmání, zůstala mi ale v hlavě, a nakonec vedla i ke jménu fotografie: Časovaná bomba."
Michal Vais
Narodil jsem se v roce 2002, absolvoval jsem střední vzdělání na Gymnáziu Teplice a chystám se studovat biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. O přírodu se zajímám už od mala, vážněji jsem se ale začal věnovat až na střední škole, kde jsem také začal s makrofotografií. Té se věnuji teď už třetím rokem. Jako student zatím nemám moc prostředky na cesty do zahraničí. Většinu času proto trávím v přírodě svého rodného Teplicka a hor a údolí Ústeckého kraje, kde stále hledám nová zajímavá místa. Často nová místa objevuji i na kole. Hodně mě posouvají občasné cesty do zahraničí, na kterých, i když většinou nejsou určeny fotografování přírody, nechybí nikdy foťák s makroobjektivem. Podíval jsem se takhle už do Rakouska, Německa, Rumunska, Chorvatska a na Slovensko. Letos plánuji cestu na jih Moravy za krásami Pálavy a Bílých Karpat.
„Už druhý měsíc se snažím vyfotit kamzíka v Hrubém Jeseníku. Přestěhoval jsem se za babičkou, která tam žije. Každý den chodím desítky kilometrů, ale občas mám pocit, že už mi samota „leze na mozek". V den, kdy hory pohltila mlha a silný déšť, se mi konečně podařilo to, co jsem si přál. Kamzice ke mně v husté mlze přišla na pár metrů a dvacet minut kolem mě chodila. Bylo nádherné nerušeně pozorovat divoké zvíře z bezprostřední blízkosti.“
Ondřej Labaš
Už od mala jsem miloval přírodu a život v ní, ale jako dítě, které vyrůstalo ve městě obklopeno mnoha lidmi s minimálním zájmem o přírodu, se moje záliby postupem času začaly vytrácet.
V roce 2016 mě ale zachránila fotografie. Díky ní jsem se začal vracet do přírody a otevřela mi zase oči. Od roku 2017 jsem se začal naplno věnovat fotografování divoké zvěře. Od té doby trávím všechen svůj volný čas sám v přírodě nebo studiem zvířat.
Snímek "Jsou cesty, které nevidíme" zachycuje detail listu kany, jinak také dosny, rostliny původem cizokrajné. Vznikl na podzim roku 2020 na naší zahradě. Fotografie byla mírně barevně upravena v programu Adobe Lightroom.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná o tzv. makrofotografii, není tomu tak. Listy kany jsou tak velké, že nebylo třeba použít makrofotografie za účelem detailního zobrazení žilnatiny listu.
Proč fotografie vznikla a co se skrývá za jejím názvem? Snímkem jsem chtěla vyjádřit svou touhu, aby se lidé dívali dál, než jsou zvyklí. Aby se nebáli objevovat a stali se vnímavějšími ke světu okolo. A to nejen z perspektivy svojí, ale také – v tomto případě – perspektivy mravenčí. Aby pohlédli za hranici svého života a byli ochotni se zabývat věcmi, které se jich přímo nedotýkají.
Jana Chalupníková
Jsem amatérská, ale vášnivá fotografka. Baví mě zachycovat detaily a skutečnosti, které lidé často opomíjí, a pomocí následných barevných úprav z nich vytvořit umělecké dílo, které inspiruje a povzbuzuje. Ráda vidím, když lidé díky mým snímkům pohlédnou z šedi všednosti ke kráse, která se schovává všude okolo nás. Nevyčerpatelným zdrojem inspirace, harmonie a dokonalosti je pro mě příroda, která se již dávno stala hlavním motivem většiny mých snímků.