Tradičně je společně s ukončením výstavy Czech Nature Photo vyhlášena Cena Diváků. Návštěvníci každoročně vyplňují lístky a názvem fotografie, která je nejvíc zaujala. Vedle oceněných snímků porotou je tato cena pro fotografy velmi prestižní. Prostě, když se jejich snímek líbí veřejnosti, tak se za ním trmácet tisíce kilometrů vyplatilo … :)
Letos návštěvníky nejvíce oslovil snímek lišky úspěšného fotografa Ondřeje Pelánka s názvem Výhled přes Balkán. Více se dozvíte v rozhovoru přímo s autorem.
.jpg)
Ondřej Pelánek Je jediným českým fotografem, který se stal držitelem prestižního ocenění Young Wildlife Photographer of the Year (2015) a Young Bird Photographer of the Year (2017), reprezentantem ČR na Mezinárodní biologické olympiádě 2019 a výhercem celostátního kola SOČ (Středoškolská odborná činnost – soutěž středoškolských vědeckých projektů) v kategorii Ochrana přírody s prací zabývající se sčítáním ptáků na Brněnsku, nyní se v Anglii věnuje studiu biologie.
Foto: Ondřej Pelánek
Vaše fotografie lišky získala letos nejvíce hlasů od návštěvníků výstavy Czech Nature Photo 2021. Můžete nám přiblížit příběh jejího vzniku?
Fotka vynikla během dvoudenního přechodu Rily, nejvyššího pohoří Balkánu. Po celodenním pochodu jsme se v podvečer ve více než 2000 m nad mořem setkali nejen s krásnými výhledy, ale i s touto krotkou liškou, která se ukázala být talentovanou modelkou. Do Bulharska jsem se vypravil společně s kamarády v rámci dvoutýdenní biologické expedice. Tyto výpravy organizují studenti Univerzity Karlovy pro nadšené středoškoláky a maximálně si je užívám, neboť je trávíme hlavně lezením po horách, lesích, stepích a mořských skaliskách, hledáním zvířátek a lovem všemožně úžasné havěti. Za stěžejní asistenci při focení lišky děkuji kamarádům Ondrovi Vaňkovi a Frantovi Fardovi!
Vaše příjmení se v českém fotografickém prostoru objevuje dvakrát – přírodu fotíte nejen Vy, ale i Váš otec. Byla pro Vás cesta k fotoaparátu přirozená, nebo Vás tatínek musel trochu postrčit?
Focení se odjakživa věnujeme s otcem jako Pelánkovic tým a jeho podpora byla vždy naprosto zásadní. O nějakém popostrkávání ale nemůže být řeč :-). S prvním půjčeným foťáčkem jsem fotolovu propadl a museli mě držet, abych veškerý čas nestrávil po lesích a mezích v honbě za ptáky a živým tvorstvem.
V roce 2015 jste získal ocenění v prestižní fotografické soutěži Young Wildlife Photographer of the Year, máte za sebou nominace a ocenění v Czech Nature Photo a další úspěchy. Jsou pro Vás soutěže i motivací nebo spíše příjemným oceněním Vaší práce?
Soutěže jsou pro mě skvělým povzbuzením. Spíš než s cílem uspět v soutěžích, fotím pro radost z hezkého obrázku a z touhy trávit čas v přírodě poznáváním živých tvorů. Přesto skutečně potěší a povzbudí vidět, že snímky ocení i někdo další.
Která fotografie je pro vás osobně nejcennější a jak vznikla?
To se vůbec neodvážím říct, ale hodně si cením fotek mých nejoblíbenějších druhů, tak jsem pro Vás nakonec zvolil fotky dvě. Ze zvířat jsou mi totiž úplně nejsympatičtější drobní energičtí ptáčkové. Z našich druhů je mým malým velkým oblíbencem králíček, nejmenší evropský pták, který svou pětigramovou maličkost dohání nesmírnou energií, nepřetržitým štěbetáním a agresivitou. V honbě za hmyzím soustem probíhá tenké větvičky jehličnanů a nezalekne se nejrůznějších krkolomných pozic. Fotka tohoto prcka hrajícího si na netopýra je jednou z mých vůbec nejoblíbenějších.
Králíčky u nás můžete potkat velmi běžně. Nádech exotického mystéria navíc má pro mě ale fotka jiného druhu. Jedná se podobně akčně sympatického prcka z Nového Zélandu nesoucího označení pokřovník zelený (Acanthisitta chloris, titipounamu v maorštině). Tento kulaťoučký prďolík skoro nelétá, spíš poskakuje po tenkých větvích novozélandských pralesů a křovin. Je nesmírně zajímavý evolučně – jedná se o bazálního pěvce, jehož společný předek s ostatními pěvci žil někdy v období vyhynutí dinosaurů (pokřovník je tak „nejdivnějším“ zpěvným ptákem, králíček má blíž ke krkavci než pokřovníkovi). Pokřovníci, jakožto jediní nelétaví pěvci, na Novém Zélandu ekologicky nahrazovali drobné savce – běhali po zemi a v porostu jako myš nebo rejsek. S příchodem savců z nich ale naprostá většina vyhynula a relativně stromový pokřovník zelený je jedním ze dvou v nízkých počtech přežívajících druhů. S rodinkou pokřovníků jsme se potkali na túře na hornatém Jižním ostrově a tato zvířátka jsem si natolik oblíbil, že jejich obrázek možná označím za pro mě nejcennější. Navíc jsem odhodlaný tvrdit, že jde o vůbec nejlepší fotku pokřovníka zeleného na světě ;-).
Kvalita a dostupnost fotografické techniky se stále posouvá, cestování téměř kamkoliv po planetě je dostupnější (pokud tedy zrovna neřádí celosvětová pandemie) a tudíž stále více lidí fotí a tvoří přinejmenším technicky dobré fotky. Co je podle Vás dnes tím, co učiní fotografii výjimečnou?
To je samozřejmě individuální a na krásných fotografiích ocením různé kvality. Osobně pro mě ale asi největší hodnotu mají fotografie málo zdokumentovaných zvířat a druhů, které si oblíbím – třeba proto, že vynikají sympatičností, zajímavou biologií nebo evoluční nezvyklostí. Výjimečný je tak pro mě příběh – ať už nezapomenutelný zážitek z přírody nebo biologicko-evoluční „příběh“ daného druhu, jeho jedinečná minulost a způsob života.
Jaké vlastnosti a dovednosti musí mít fotograf přírody?
Tím nejdůležitějším je nadšení pro organizmy a svět kolem sebe! Ostatní se postupně naučí.