Příběh fotografie – David Těšínský – Život a smrt v Guatemale

„Jsem ve Guatemala city a sedím na stanici dobrovolných hasičů a ambulance. Jsem tu na 24 hodin a jen čekám na to, než začne houkat siréna abych čapnul foťák a naskočil spolu s ostatními do auta a jeli jsme za další tragédií. Psal jsem to v reálném čase a v tuto chvíli začala houkat siréna.

Po 7,5 hodinách se vracím zpět k textu. Byla to dlouhá hodiny trvající zběsilá jízdy s opravdu nadaným řidičem ambulance v totálních zácpách. Šílenější než GTA. Bolí mě kolena, párkrát jsem se praštil do hlavy, jde to. Řidič pije tajně pálenku z placatky. Dostáváme se k prvnímu případu. První byly zlomený nohy, potom prozvracená jízda teenagerky se žloutenkou typu B a nakonec “pouze” bouračka s traumatizovanou paní zabořenou v airbagu.

Nechci fotit už takhle profláklý samotný gangy. Chci fotit zároveň vztah mezi policií a gangama a jejich dopad. Taky chci fotit těžkej a traumatizující život dobrovolných záchranářů. Výše zmíněný případy jsem ani nefotil, kromě té vraždy.

Tak bylo to jen 7,5 naprosto šílenejch hodin, takže o nic velkýho nejde. Konečně obědvám, jsem zpátky na stanici a doufám, že nezačne opět houkat siréna a já se najím, v lepším případě i strávím a dám si i kafe. Na pivo nemám ani náladu. Akorát bych se zase děsně opil. Jeden z dobrovolných hasičů mi říká: „Počkej na večer, to uvidíš krev,“ a v google překladači mi ukazuje přeložený “náboje” ze španělštiny. Necejtím už ani žádnej strach, po tom všem. Naopak se těším, že vytvořím konečně dobrý fotografický dílo a cejtím spíš adrenalin.

S dobrovolníkama jsem byl dalších několik hodin a dohromady asi patnáct. Kolem osmé večer dostává řidič ambulance, ve kterým všichni sedíme, popíjíme limonádu a v klídku jedeme na stanici, pokyn vysílačkou za novým případem. Houkačka opět začíná houkat a pneumatiky hlasitě kvílí při 180ti stupňový otočce a naše limonády jsou všude po autě. Jedem! Jedeme z kopce asi 1000 km v hodině, zatáčky řeže jako v Need for Speed, jako bysme byli v počítačový hře a auta rychle uhýbají. Jeden ze záchranářů mi rukou ztvárňuje zbraň a předstírá, že mačká spoušť. Začínám cítit pořádnej adrenalin.

Dobrovolný záchranáři připravují nosítko v domnění, že se ještě nejedná o vraždu. Přijíždíme na místo činu, kde bliká několik policejních aut a kolem dokola stojí tak padesát přihlížejících lidí. Následuju jako vždy dobrovolníky a dostáváme se k rohové budově s otevřenýma dveřma a postávající policií. Uf. Vidím jen obrovský množství krve a nohy a kulky na zemi. Koukám, že krev je i venku. Tohle byl pro mě docela šok, ale i přes ten adrenalin jsem začal fotit, vešel jsem i dovnitř, kde jsem taky pár cvaků udělal. V jednu chvíli koukám, že jsou všichni venku a s mrtvolou jsem tam sám. Brr. Boty mám od krve a je mi docela zle. Říkám si zase: “Co tady sakra dělám?”.

Když chce člověk vytvořit nějaký dílo svědectví příběhů lidí, tak to něco stojí. Rychle jdu ven a postávám s ostatními venku přímo před vchodem. Všichni ostatní přihlížející musí být dál za policejníma páskama. Čekal jsem, že brzo zase vypadneme, ale v tom přiběhla tak desetiletá holka s vykulenejma očima, a i přes policejní odpor vklouzla dovnitř a řvala „mami, mami” a klekla si k ní a začala jí objímat a držet, byla celá od krve. Kromě tragédie druhých to byl hodně traumatizující moment i pro mě, nejenom, že jsem viděl poprvé takhle ležící mrtvolu v louži krve s prostřelenou hlavou, ale ještě do toho ta dcera! O chvíli později přiběhli další rodinní členové, kteří začali okamžitě panikařit a naříkat. Prej jí zastřelil člen gangu za nevyřízený účty s drogama. Jako fotonovinář (což je jedna z možných škatulek části toho, co tvořím) ve střední Americe jsem pak chytil schízu a ještě do toho jsem byl paranoidní. Jeden novinář mi napsal zprávu, že o mě ten gang už ví. Rozhodnul jsem se projekt ukončit, ale zároveň jsem to nechtěl vzdát. Zvažoval jsem, jestli mám dost materiálu. Neměl jsem pocit, že je to nějak hotový. Rozhodnul jsem se podstoupit ještě jednu riskantní misi. Bylo to hodně stresu, ale nějakým způsobem se to povedlo,“ popisuje autor.

David Těšínský

David Těšínský je nezávislý fotograf, který se zaměřuje na zobrazování různých podob subkultur současného světa. Témata jeho snímků jako je život japonských byznysmenů, exorcismus v Etiopii, závislých osobách na drogách v Praze, nebo vietnamská komunita v Malajsii, která zabíjí a jí psy, ani časem nebudou ztrácet na síle a výmluvnosti. Těšínský již své snímky mimo jiné publikoval v denících a magazínech Le Monde, Gazeta Wyborcza, Vice a dalších.

Foto: David Těšínský