Příběh fotografie – Lenka Klicperová - Ztracená válka

„Na konci září 2020 zaútočil Ázerbájdžán na enklávu Náhorní Karabach, spravovanou do té doby Arménií. Rozhořel se opět nanovo do té doby poněkud zamrzlý konflikt. Boje vypukly s neuvěřitelnou prudkostí a krutostí. Ázerbájdžán byl na válku dobře připravený a vyzbrojený, podporu získával zejména ze spojeneckého Turecka, jež jej vyzbrojilo moderními drony. Arméni do Karabachu najížděli s technikou i čtyřicet let starou. Mladí branci, kteří strávili ve výcviku jen několik měsíců, sotva uměli používat kalašnikovy, natož vyspělé zbraňové systémy. Ázerbájdžánské drony je kosily po desítkách, ale i arménské rakety létaly na ázerbájdžánské území. Válka skončila v noci z 9 na 10. listopadu. Arménům zůstal jen zlomek území, které vybojovali v předchozí válce. Lidé museli opustit svoje domovy, do kterých se většina nastěhovala před třiceti lety po vyhrané válce. Nyní odcházeli, dostali pár dní na to sbalit si své věci a odejít. Někteří z nich zapalovali své domy, aby nepadli do rukou Azerům. Stali se z nich uprchlíci bez domova. Mnozí z nich přišli i o někoho ze svých blízkých. Přesné počty mrtvých nejsou známy. Arméni stále postrádají vojáky, jejichž těla se nenašla. Příměří zprostředkovali Rusové, kteří se svými mírovými silami obsadili Karabach. Jsou to nyní oni, kdo tu část, která zůstala Arménům, ovládají. Arméni přišli o tisíce mladých vojáků i o území a nepřátelské akce mezi nimi a Azery pokračují do současnosti.

Jakmile válka vypukla, odletěly jsme společně s kolegyní Markétou Kutilovou na místo. Byly jsme v Karabachu mezi prvními novináři, byla nás malá skupinka. Díky tomu jsme mohly zažít celou válku, od začátku až do konce a věnovaly jsme se také dopadům války po uzavření příměří. Do Karabachu jsme se vrátily čtyřikrát a průběžně tam pracovaly. Naposledy už nás Rusové, jejichž mírové síly nyní ovládají Karabach, na místo nevpustili. Stejně jako další zahraniční novináře.

Byly jsme s Armény ve městech, na něž dopadaly rakety s děsivou četností. Byly jsme s nimi v krytech, prchaly jsme stejně jako oni do sklepů, jakmile dopadla první raketa a rozezněly se sirény. Sdílely jsme s nimi všechny brutální důsledky války. Viděly jsme je umírat a dokumentovaly jsme i ty, kteří přežili, byť zmrzačeni. Dokumentovaly jsme také válečné vdovy, které každý den přinášejí květiny na hroby svých mrtvých manželů. Byly jsme i s těmi, kterým rakety rozmetaly domy, i s matkami, jejichž synové jsou stále pohřešovaní. Zachytily jsme válku v její neobyčejné krutosti, od začátku do hořkého konce.

Kvůli tomu, že jsme jako novinářky pracovaly v Náhorním Karabachu, o který se vedla válka, a proto je logické, že jsme jely do centra dění, jsme nyní na seznamu nežádoucích osob Ázerbájdžánu. Do této země máme zapovězený přístup, zdejší autoritářský režim selektuje novináře a pouští do země jen vybrané. Stejně tak tomu bylo po celou dobu války. Dávno neplatí, že novinář může podle svého rozhodnutí pokrývat obě strany válečného konfliktu. Války současnosti jsou mnohem složitější a stále větší důraz se dává i na propagandu nejen v médiích, ale i na sociálních sítích. Proto je stále důležitější být na místě. Vidět, porozumět a předávat dál,“ popisuje autorka.

Lenka Klicperová

Novinářka a fotografka. Začínala jako zpravodajka, od roku 2004 do roku 2018 šéfredaktorka časopisu Lidé a Země̌. Pracovala v řadě afrických zemí, od Angoly přes Namibii, Nigérii, Tanzanii, Keňu, Etiopii, Mali, Burkinu Faso, Čad, Niger či Demokratickou republiku Kongo. Několikrát navštívila jako reportérka Afghánistán. Dostala se také do Somálska sužovaného několik dekád trvající válkou.

Foto: Lenka Klicperová