Kategorie Ptáci je v soutěži Czech Nature Photo tou nejobesílanější. Pro porotu je tedy nejvíce náročné, najít ty „nejlepší“ snímky a pak určit pořadí vítězů. Druhé místo za snímek nejmenší sovy získal Jiří Fejkl. A Jak fotografie vznikla, se dozvíte níže.
Foto: Jiří Fejkl
„Kulíšek nejmenší je jednou z nejmenších soviček našich lesů, ale přes jeho velikost se jedná o tvora s obrovskou kuráží. Je také jednou z mála sov, kterou můžeme při procházkách lesem uvidět aktivní i za bílého dne. Tato fotka vznikla v Krkonoších na místě, kde již les pohltil prostor, kde kdysi zřejmě stávalo nějaké stavení, po kterém už tam nejsou žádné stopy. Tuto skutečnost už připomíná jen malá mýtinka s torzem starého uschlého ovocného stromu. Když jsem se na místo dostal, byla už téměř tma. Na zapískání kulíšek takto hezky přiletěl přímo do koruny starého stromu. Udělal jsem asi deset fotek a poté odlétl pryč. Byl jsem rád, že jsem ho opět viděl, a že se mi potvrdilo, že se stále v této lokalitě již několikátým rokem nachází. Za tmy jsem odcházel pryč. Pak jsem se tam v průběhu dalších měsíců párkrát vrátil, ale bohužel jsem ho už znovu neviděl. Toto je jeho vlastně poslední fotografie a ke všemu s takovou zvláštní, možná ponurou, možná tajemnou atmosférou,“ popisuje Jiří Fejkl vznik fotografie.
O fotografii se více zajímá zhruba posledních 14 let, kdy si s kamarádem pořídil svoji první zrcadlovku a začal fotit především krajinky a lidi. Časem fotil portréty, glamour, fashion, párové a svatební fotografie. Postupně začal fotit přírodu a zvířata – především ptáky. Toto fotografování vnímá jako úžasný prostředek, jak se dostat do nádherných a lidmi často zapomenutých míst.
„Je nepopsatelné štěstí a radost vidět probouzející se krajinu a zvířata, cítit takovou tu „čerstvost“ ranního vzduchu a tu nepopsatelnou atmosféru, kterou si musíte zažít, abyste pochopili. Je to pro mne vždy vzácný relax a nádherné pozorování něčeho, co tady s námi je, ale často to nevnímáme. Když se mi povede nějaký snímek, radost je obrovská, a když ne (což v divoké přírodě bývá poměrně často), tak to vůbec nevadí, protože čas (především brzké ranní, anebo pozdní podvečerní hodiny) jsem strávil tím nejkrásnějším možným způsobem, a tím je pobyt v přírodě. No, když by mi to takto vydrželo do cca 120 let, vůbec bych se nezlobil,“ vyznává se autor.