Mezi nominovanými snímky v kategorii Reportáž je i jedna od Lenky Klicperové. Autorka již od počátku války dokumentuje její zvěrstva. Na Ukrajinu se vydala již šestkrát a patrně ještě další cesty přibydou. Série Russkij mir pochází ze začátku války – zejména z města Žytomir.
Foto: Lenka Klicperová
„24. února jsem sbalila pár osobních věcí, foťák, vyzvedla kamarádku Janu a jejího francouzského fotografa a vydali jsme se směrem na východ. Myslela jsem si, že se ani na Ukrajinu nedostanu a budu pár dní na hranicích fotografovat uprchlíky. Překročit hranice nakonec bylo to nejsnazší. Ocitli jsem se v zemi, kde vládl válečný chaos. Já v ní neměla jediný kontakt, v době, kdy se válčilo na Donbase, jsem jezdila do Iráku a Sýrie, což mi v tu dobu obrovské migrační krize přišlo zajímavější.
Během tří dnů jsem nedělala nic jiného, než telefonovala na všechny strany. Učila se znát zemi, pronikat k lidem, přesvědčit je, že stojí za to zaobírat se v této době jakousi českou novinářkou a fotografkou. Byla to doba přetékající emocemi, strachem, ale i nekonečným odhodláním. Ocitli jsme se ve městech masivně ostřelovaných, odkud lidé v zoufalství prchali.
Žytomyr se stal mou první válečnou štací. Jezdily jsme s Janou podle navigace mým soukromým autem a dokumentovaly hrůzu, jakou jsme si ani jedna nedokázala do té doby v Evropě představit. V noci jsme se scházely v krytu s těmi pár novináři, kteří zde také pracovali. Ostatní byli v Kyjevě. Tam jsme se přesunuly záhy také, ale Žytomyr mi z té doby přirostl k srdci. Tady jsem nafotila emotivní fotku Olexandra nad troskami svého domu, z nichž právě vytáhl jako zázrakem živou a zdravou kočku Pipu. „Už jim nikdy nedovolím, aby ti ublížili, holčičko moje,“ jeho slova mi budou znít v uších už napořád. Nemít neustále před obličejem foťák, kterým točím i videa, nejspíš bych pořád jen plakala. V Malynu jsem fotila pohřeb celé rodiny, na jejíž dům svrhli Rusové leteckou pumu. Obyčejný civilní dům, žádný sklad zbraní. Kolem byly jen další rodinné domky. Mezi mrtvými dvě jednoletá dvojčátka…
Od té doby jsem se na Ukrajinu vrátila pětkrát a další cestu mám v okamžiku, kdy píšu tyto řádky, před sebou. Pravděpodobně ani ta nebude poslední. Naučila jsem se za ten téměř rok tuto zemi znát i milovat, i s jejími chybami, tak jak je to vždy u jakékoliv lásky. Poznala jsem tu neskutečné množství morálně silných a krásných lidí. To je to jediné, proč se do válek vracím už tolik let. Ve válce se totiž snadno odhalují charaktery. A vystupují na povrch velmi silně. Přes tu všechnu hrůzu, s jakou právě tato válka dopadá na lidi i vojáky, je velká síla vidět skupinu těch dobrých. Třeba by bez války žili svoje obyčejné životy a v ničem by nevynikli. Ale válka z nich rychle vydolovala čiré dobro. Mezi takovými lidmi mi je dobře, navzdory té strašné válce,“ popisuje autorka.
Novinářka a fotografka. Začínala jako zpravodajka, od roku 2004 do roku 2018 šéfredaktorka časopisu Lidé a Země. Pracovala v řadě afrických zemí, od Angoly přes Namibii, Nigérii, Tanzanii, Keňu, Etiopii, Mali, Burkinu Faso, Čad, Niger či Demokratickou republiku Kongo. Několikrát navštívila jako reportérka Afghánistán. Dostala se také do Somálska sužovaného několik dekád trvající válkou.
