Letošní Czech Press Photo tematicky patří válce na Ukrajině. Právě masakr v Buči byl pro mnohé tím rozhodujícím a hrůzným momentem, kdy si plně uvědomili, že se válka pár stovek kilometrů od nás skutečně děje. Mezinárodní porota vybrala jako Fotografii roku právě snímek z Buči, který na místě pořídil Vojtěch Darvík Máca. Autor dokumentoval i masakr v Irpini. Více se dozvíte přímo od něj.
Foto: Vojtěch Dárvík Máca (snímek pochází ze série)
„Soubor fotografií „Masakr v Irpini a Buči“ vznikal poslední březnové dny a první dubnový týden v roce 2022. Po přejezdu z Mariupolu a Dnipra jsem další týdny pobýval v Kyjevě. Fotografie z Irpině vznikly za relativně dramatických okolností. 28. března odpoledne vyšlo tiskové vyjádření starosty Irpině, že město je osvobozeno a je pod ukrajinskou kontrolou. Říkal jsem si, že pokud se zpráva následující ráno potvrdí, pojedu tam fotit. Druhý den se zpráva opravdu šířila a přebrala ji i velká média.
Tak jsem 29. března dopoledne vyrazil do Irpině. Skutečnost se však měla jinak, než původní radostná zpráva tvrdila. Až později odpoledne jsem se od ukrajinských vojáků pod ikonickým Irpiňským mostem dozvěděl, že část cesty, kterou jsem projel okolo Stoyanky, byla ještě stále pod kontrolou vojsk Ruské federace. Zároveň teprve odpoledne 29. března došlo k ústupu ruské armády a také poslednímu mohutnému ostřelování Irpině a Stoyanky. Cestu zpět jsem měl tedy odříznutou a musel dojet pouze k Irpiňskému mostu, tam nechat auto a pěšky se dostat na silnici pokračující do Kyjeva. Shoda okolností tomu dala, že jsem se právě v téhle situaci seznámil s plukovníkem ukrajinské armády a díky němu jsem se další dny mohl vracet dokumentovat evakuaci přeživších civilistů ve městě Irpiň.
V obou městech, Irpini i Buči, jsem se ocitl bezprostředně po ústupu ruské armády. Na ulicích stále ležela mrtvá těla civilistů, některá i několik týdnů. Všude ve městech a v okolí stála ohořelá vojenská technika a velká většina budov byla rozstřílená dělostřeleckou municí, přičemž některé z domů stále hořely.
V Buči jsem pobýval několik dní, zprvu díky svému jinému soukromému kontaktu. Smutnou symbolikou tohoto města se stal masový hrob čítající přes 300 těl civilních obětí, často surově popravených. Ve chvíli, kdy jsem byl v Buči, bylo právě nalezeno místo, kde Rusové popravili zastřelením šest osob – dva muže, čtyři ženy. Jedna z žen byla údajně ještě v nezletilém věku. Všichni zastřelení byli politi hořlavinou a zapáleni, armáda takto chtěla zahladit stopy. Buča, to jsou obrazy sbírání lidských ostatků zavražděných civilistů – mrtvý muž ležící na zemi stále svírající svazek klíčů od domu nebo pes věrně čekající u těla svého pána. Je myslím zodpovědnou prací dokumentárního a reportážního fotografa na toto upozorňovat a také přispívat k tomu, aby se něco podobného nedělo,“ popisuje autor.
Vojtěch Dárvík Máca se posledních deset let věnuje dokumentární a reportážní fotografii, dříve fotografoval i pro komerční filmový průmysl. Dnes se zaměřuje zejména na zobrazení sociálních, kulturních a politických témat současné doby, mezi něž patří například chudoba, lidé žijící na okraji společnosti, život lidí s postižením, občanské demonstrace, uprchlická krize či brexit. Za svými náměty cestuje hlavně po střední a východní Evropě, fotil také v Asii a v Africe.
Touha po poznání člověka jako ústředního „motivu“ jeho práce jej přiměla k dokumentování okolního světa. Výsledné snímky závisející na rozhodnutích v řádu vteřin, momenty, kdy nejsou možné ani vhodné větší přípravy či úpravy. Fascinace dějem, chováním, výrazy lidí ve tvářích ve spojitosti s přirozeným prostředím, ve kterém hlavní postavy jeho dokumentů žijí. To vše jej dovedlo k tvorbě, jejímž prostřednictvím se snaží zprostředkovat příběhy lidských životů včetně toho, co právě prožívají. Hledání zajímavých i obyčejných scén, nejen výjimečných, ale i všednodenních strastí i radostí života je to, co jej stále nepřestává fascinovat.