V soutěži Czech Nature Photo převažují autoři - muži, a tak máme vždycky radost když se některá z dam „probojuje“ do finále. Jednou z nich je v letošním ročníku Patricie Robenková, která zachytila mloka ve volné přírodě. Co pořízení snímku předcházelo, se dozvíte v článku.
Úvodní foto: Patricie Robenková
„Nikdy jsem neviděla mloka ve volné přírodě, a tak jsem poprosila dva kamarády-fotografy, jestli by mě vzali s sebou na jejich další výpravu za obojživelníky. Jedno červencové odpoledne jsme vyrazili. Bylo krásné mločí počasí – počáteční mrholení se změnilo na déšť a ten v regulérní slejvák. Jenže v přírodě není nikdy nic jisté, šplhali jsme tři hodiny po kluzkých kamenech s batohy na zádech a našli leda tak houby, a to doslova. V tom nečase měl ztichlý les zvláštní kouzlo. Prochladlí a mokří jsme to vzdali a otočili se k návratu. Znáte to, kdo nehledá, najde. Na jednom z těch krásných mechem porostlých balvanů jsme uviděli velkého skokana hnědého. To místo přímo vybízelo k použití širokoúhlého objektivu, jenže to znamenalo strčit žábě objektiv přímo pod nos, šance na pořízení fotografie mizivá. Příroda má pokaždé pro mě nějaké to překvapení. Žabák neutekl, dokonce se ani nepřikrčil a nedělal, že tam vůbec není. A naopak vykročil sebevědomě přímo proti objektivu...
Fotoaparát jsem předem nastavila na vytvoření třech snímků s posuvem o ±2EV, abych nezískala díky kontrastu mezi nedostatkem světla v lese a přesvícenou oblohou snímek pouze zvířete na bílém pozadí. Setkání s mloky nakonec také proběhlo, jen o pár týdnů později,“ popisuje autorka.
„I já jsem motala kolem tatínka v zatemněné koupelně a okouzleně zkoušela nějakou dobu s jeho Zenitem dokumentovat svoje "velké dětské dny". Spousta mých dalších zájmů, studia na VŠST v Liberci, první pracovní zkušenosti v oboru, pak ale fotoaparát na mnoho let odsunuly do role občasného prázdninového společníka. Jak se ale zcela změnily možnosti, a i můj přístup k cestování, kdy jsem začala své výpravy do detailu promýšlet a plánovat, přestalo mi jednoduché foto – dokumentování na režim auto stačit. Pořízení první vlastní digitální zrcadlovky začalo velkým rozčarováním, protože výstup absolutně neodpovídal mým představám. Ve fotoaparátu problém nebyl, takže nezbylo než si zaplatit kurz a vyrazit se učit základy na louku před dům. Tam se vrátila moje dávná vášeň a spojila se s celoživotní láskou ke zvířatům a přírodě. Přes hledáček fotoaparátu jsem najednou viděla věci, jež jsem míjela bez povšimnutí a začala svět kolem sebe vnímat jinak – intenzivněji, barevněji. Našla jsem tak dokonalý protipól k technické přesnosti konstrukční kanceláře, kde žiji svůj profesní život, který mě vyvažuje a nabíjí energii. Pořád se učím, a ačkoliv se fotografování zvířat zdá být trochu osamělým koníčkem, poznala jsem díky němu spoustu skvělých lidí, z nichž se někteří stali mými přáteli.