Kolektiv 13 autorů propojených Ateliérem vizuální komunikace při Czech Photo Centre v Praze představí svou vizi tématu Game over pod kurátorským vedením Štěpánky Stein. Výstava bude zahájena v úterý 3. října 2023 v galerii Czech Photo Centre na Nových Butovicích a na její návštěvu budete mít přesně 5 dní. O co kratší čas bude k vidění, o to zajímavější slibuje podívanou.
Ateliér vizuální komunikace je ojedinělým projektem, který již po několik let funguje pod vedením Štěpánky Stein a Jiřího Kociána. Frekventantům nabízí možnost dále se rozvíjet na poli fotografie pomocí dílčích týdenních úkolů a přednášek o aktuálním dění ve fotografickém světe.
Ateliér vizuální komunikace je ojedinělým projektem, který již po několik let funguje pod vedením Štěpánky Stein a Jiřího Kociána. Frekventantům nabízí možnost dále se rozvíjet na poli fotografie pomocí dílčích týdenních úkolů a přednášek o aktuálním dění ve fotografickém světe.
Přestože fráze Game over zní na první poslech ryze negativně, autoři předkládají daleko více jejích interpretací. Konec může totiž být i příležitostí pro nový, a možná dokonce lepší, začátek. Nakonec i v počítačových hrách, odkud bylo toto označení převzato do běžného života, většinou znamená neúspěch pouze v dané fázi hry, který ale hráče vrátí na její začátek a umožní jim si ji zahrát znovu a vyzrát nad jejími záludnostmi.
Game over je tedy možné chápat jen jako jakýsi předěl mezi dvěma obdobími. Přesně tak na něj pohlíží i Milan Arnošt ve svém souboru Matfyzáci. Navazuje v něm na své předchozí soubory a pokračuje v portrétování své dcery a jejích přátel, nyní ale už ve zcela jiném prostředí.
Game over je tedy možné chápat jen jako jakýsi předěl mezi dvěma obdobími. Přesně tak na něj pohlíží i Milan Arnošt ve svém souboru Matfyzáci. Navazuje v něm na své předchozí soubory a pokračuje v portrétování své dcery a jejích přátel, nyní ale už ve zcela jiném prostředí.
Určité hranice se dotýká také soubor Sandy Sedlecké s názvem Ztraceno v překladu, tentokráte ale neviditelné hranice mezi lidmi a jejich (ne)schopnosti komunikovat mezi sebou. Naopak zcela zřetelnou hranici divák najde v sérii Tomáše Jiráčka Reenactors, která dokumentuje lidi zabývající se fenoménem nazývaným reenacment, tedy historickými rekonstrukcemi. Běžně vlastní dobové uniformy, zbraně či techniku a svůj volný čas tráví přehráváním momentů z vojenské historie. V civilu pak ale hrají zcela jiné role.
Scény z běžného civilního života vidíme v souboru Kláry Krátké s názvem Schody, které jsou také jistou hranicí, hranicí dvou pater domu, ale i naší hranicí na cestě z venku domů a naopak.
Jasnou vizuální hranici horizontu najdeme v souboru (Ne)realita Evy Mořické, kde se ale autorka snaží řešit daleko hlubší otázku možnosti a nemožnosti popisu reality kolem nás. Její krajiny vypadají tak reálně, a přesto o nich divák vlastně vůbec nic neví.
Naprosto jinou krajinu předkládá ve svém souboru Jitka Kozáková, krajinu tváře, v níž jsou vidět přesné hranice vrásek a životních zkušeností.
Myšlenkově hraniční je pak dílo Jiřího Kociána, který se u diváka snaží navodit určitý druh iracionálního neklidu přesahující individuální zkušenost. Dotýká se smrti i cílené sebevraždy a rozhodně nás nenechá chladnými. Stejně jako nás chladnými nenechají ani naše vlastní rozchody. Fotografie Šárky Zavadilové zachycuje stylizované zátiší sestavené z předmětů, které autorka dostala jako dárky od chlapců v průběhu svého života. Každý předmět zde nese svůj vlastní příběh a vzpomínku spojenou s konkrétním člověkem.
Výstava však nenabízí pouze fotografické soubory, Anna Veronika Křížková se prezentuje multimediálním interaktivním objektem, který si z venku pohrává s odrazy světel. Pomoci QR kódu pak diváky navede tam, o čem může být i zevnitř.
Hlavní téma výstavy volně interpretuje také soubor Anny Martínkové zachycující určitý pocit melancholie a vědomí pomíjivosti. Zároveň se i ptá po tom, co bude, až hra skončí. Nekončící hrou s námi všemi je současný svět sociálních sítí. Soubor Vendy Mlejnské s názvem Polobozi je odlehčenou reakcí na zdánlivě dokonalou společnost na nich prezentovanou a ironicky reflektuje tlak na životní styl a vzhled.
Tématem krásy a dokonalosti se zabývá i Tereza Veselá a ve svém souboru se ptá, zda je krása to, co bychom měli opravdu hledat. Potřebujeme ji a dělá nás vůbec šťastnými? Nebo nás často pohlcuje a nevidíme pro ni nic dalšího? Přijďte najít odpovědi na všechny tyto otázky a mnohé další do Nových Butovic. Výstava tam bude slavnostně zahájena v úterý 3. října v 18 hodin v galerii Czech Photo Centre. K vidění bude do 8. října každý všední den od 11 do 18 hodin, respektive od 10 do 18 hodin o víkendu.
