Vždy mě zajímali lidi a lidičky

3/01/2017
Dne 2. 1. 2017 Deník Právo otiskl rozhovor s forografem Jaroslava Kučery týkajícího se probíhající výstavy.

FOTOGRAF JAROSLAV KUČERA MÁ AKTUÁLNÍ VÝSTAVU SUDETY A ŘÍKÁ: 

Výstava Sudety, která trvá v pražském Czech Photo Centre do 15. ledna, představuje naše pohraničí prostřednictvím snímků fotografa Jaroslava Kučery. Expozice je ohlédnutím za divokými devadesátými léty, kdy se ve zdevastovaných severních a západních Čechách pohybovaly prostitutky, pasáci a narkomani. Kučera je dokázal ukázat jako lidi s obyčejnými příběhy. Na výstavě pokřtil i stejnojmennou knihu. 

Je výstava dárkem k vašim sedmdesátinám? 

Ředitelka Czech Photo Centre Veronika Souralová věděla o mém jubileu a nabídla mi možnost udělat výstavu. Takže to lze brát jako její dárek pro mě. 

Kdy vlastně projekt Sudety vznikl? 

V devadesátých letech. Chtěl jsem ukázat čtyřicetiletou devastující činnost komunismu v českém pohraničí, tedy v bývalých Sudetech. Loni v létě jsem se do některých vesnic jel znovu podívat a byl jsem překvapen velkou změnou k lepšímu. Získal jsem pocit, že už nemám co fotit. 

Pouze negativní věci a zlo jsou fotogenické? 

Naopak, já své fotky chápu jako velmi optimistické. Každý chápe zlo jinak. To bychom se mohli bavit o bílých límečcích, tunelářích i politicích a našli bychom mnohem více zla než na silnici E 55. Chtěl jsem se soustředit na fenomény, které se jinde tehdy moc neobjevovaly v takové koncentraci. Třeba příhraniční prostituce. Do pohraničí vysídlili také Romy, je jich tam opravdu velký počet a dodnes jsou kvůli tomu problémy. Ale všichni, které jsem fotil, byli velmi milí, a doufám, že to je na fotografiích vidět. Vždycky mě zajímali lidi a lidičky a jejich soukromé příběhy. 

Proč jste nazval výstavu Sudety? 

Název Sudety je trochu zavádějící. Pro lidi, kteří v nich žijí dnes, bude výstava asi nepochopitelná, protože to tam v současnosti takhle nevypadá. Můj projekt je subjektivně pojatá záležitost, takže kdybych expozici nazval I takové jsou Sudety, bylo by to výstižnější. 

Své fotky chápu jako velmi optimistické 


Všechny fotografie jsou černobílé. Je to proto, aby snímky působily syrově? 

Celý život fotím jenom černobíle. Vyjadřuje to nejlépe mé já i představu o daném příběhu. I dnes převádím barevné snímky z digitálu do černobílé formy. Podle mě je to umělecky účinnější. Černobílá abstrahuje, divák se mnohem snadněji soustředí na obsah, kdežto barva je naturalistická a rozptyluje. Samozřejmě jsem viděl spoustu vynikajících barevných fotek, na nichž je barva důležitá, ale já už jiný nebudu. 

Bylo těžké navázat s lidmi, kteří vás zaujali, kontakt? 

Někdy fotím takříkajíc od boku a s těmi lidmi se seznámím potom. Většinou razím zásadu navázat s nimi kontakt, protože pak mohu fotit neomezeně, třeba celý den. Oni si zvyknou a nechápou mě jako rušivý element. Pak z toho vznikne výsledná fotografie a o tu mi jen a pouze jde. Nejde mi jen o nějaký dokument. Na prvním místě musí být obraz. Pokud má fotka, jak říkával Josef Sudek, koule, má přesah, pak práce stála za to. 

Na jednom snímku je mladý čichač toluenu. Jaký je jeho příběh? 

To je kluk z pasťáku ze Žlutic. Kdysi jsem tam dělal reportáž pro jeden časopis. Kluk se najednou ztratil, já ho pak našel až na záchodech, jak sedí na míse a čuchá toluen z igelitového pytlíku. Vůbec mu nevadilo, že ho fotím, znal mě a snad měl ke mně i určitou důvěru. 

Fotil jste i prostitutky. V tom žádný problém nebyl? 

Žádná se fotografovi samozřejmě jen tak neodhalí. Musí vás znát. Cesta k ní vede většinou přes jejího pasáka. S tím jsem se seznámil a ten mě pak buď nechal, nebo nenechal fotografovat. 

Jak to braly pouliční holky? 

Jako hru, stejně jako já. Nikdy jsem je neurážel ani nezneužíval svého postavení. Pro ně to byla změna v zaběhnutém stereotypu. Výjimečně jsem jim za pózování zaplatil. A pak buď dobrá fotka vznikla, nebo ne. Tomu se nedá poručit. 

Kolik snímků vaši pražskou expozici tvoří? 

Asi čtyřicet. Pomáhala mi je vybírat Daniela Mrázková, bývalá ředitelka Czech Press Photo. Trochu mi jednotlivé snímky přeházela, ale bylo to k dobru. Má na tyhle věci čich. Výstava představuje jednotlivé příběhy, lidem k jejich pochopení pomáhají i popisky, glosy a mé vzpomínky. 

Co vás čeká letos? 

Čeká mě realizace další knížky Tiché dialogy a 2. února otevřeme mou další výstavu v pražské Leica Gallery. Fotograficky to bude úplně něco jiného než na této výstavě. Budou to snímky bez lidského faktoru. Já ale moc neplánuju ani v civilním, ani v uměleckém životě. Buď se něco narodí, anebo ne. 


  

NULL