1) Už několik let spolupracujete s Českým egyptologickým ústavem, výpravy do Egypta a na Saharu jste dokonce zdokumentoval. Jak jste se od fotografování Afriky dostal k Praze?
Otázka by správně měla znít, jak sem se od fotografování Prahy dostal k Africe. Když jsem v září 2003 poprvé odlétal jako novinář (Fotograf české mutace National Geographic) do Egypta, už jsem pracoval na několika tématech, která souvisela s povodněmi v Praze z roku 2002. Některá z nich jsou představena i na právě probíhající výstavě v butovickém Czech Photo Centru. Týká se to například oprav Karlova mostu, či Karlínského kostela.
2) Africká poušť a Praha v srdci Evropy. Možná bychom dlouho hledali více rozdílná místa. Mají ale přeci jen něco společného?
Myslím, že tak úplně nezáleží na poloze, jako spíše na tom, zda je co zobrazovat, zachycovat a přibližovat divákům. Když na nějakém tématu pracuji, záleží na zadání a na tom, komu je téma určeno. A je jedno, zda si zadání dávám sám, či přichází jako úkol od někoho jiného. Abych se ale vrátil k původní otázce pouště a Prahy. Obě tato místa v sobě mají mnoho zajímavého a obsahují náboj, který je možno zpracovávat a obrazově předávat dál.
3) Jak se člověk může právě na místa jako Národní muzeum nebo Karlův most během rekonstrukce dostat?
Jak někdy s oblibou říkám, mám rád, když něco musím. Když něco chcete, tak se doprošujete a vnucujete. V případě některých objektů, jako je například Karlův most, jsem dostal část práce jako zakázku, a pak sem tedy musel. A v okamžiku, kdy máte tu možnost, či privilegium, že se můžete téměř volně pohybovat po prostoru stavby, bylo by hřích toho nevyužít, a nepokusit se i o jiné než čistě popisné fotografie. A právě takové fotografie, kde je snad něco navíc, jsme vybírali pro vystavenou kolekci.
4) Pražské památky jste fotograficky dokumentoval patnáct let. Jak se za tu dobu Praha změnila?
Myslím, že v Praze přibylo turistů, a to i v denních dobách, kdy se tudy běžně lidé neprochází. Naučili se podle různých - zejména fotografických příruček - chodit k památkám brzo po ránu nebo v jiném čase, který není příliš běžný, a fotografují. Půjdete-li dnes na Karlův most před východem slunce, dost pravděpodobně tam bude i několik fotografujících skupin s houštinou stativů. Celkově je všude mnohem více lidí se záznamovým zařízením a je jedno zda jde o mobil, tablet, fotoaparát či kameru. Někdy mám ale až dojem, že to velké množství zobrazení jednotlivých míst nám brání vnímat objekty v realitě, přímo a nezprostředkovaně.
5) Jaké místo Vás v Praze oslovilo nejvíce? A jaká fotografická výprava po Praze pro Vás byla nejdobrodružnější? Které místo byste doporučil k navštívení, takové, o kterém moc lidí neví?
Pro mne osobně nejde o konkrétní místa, ale o místa v nějakém kontextu. A právě okamžik, přerodu, opravy, rekonstrukce a podobně ukazuje objekty v situacích, které se nebudou již pravděpodobně nikdy znovu opakovat. Máte možnost nahlédnout mnohdy doslova pod povrch na jejich vnitřní strukturu a jinak schované stavební konstrukce. Takováto činnost je ale spojena i s mnoha velmi zajímavými lidmi, kteří takové práce provádí.
Je zde samozřejmě mnoho míst, která nejsou navštěvována tak intenzivně jako úplný střed Prahy, jako například náměstí Jiřího z Poděbrad se svou dominantou - Kostelem Nejsvětějšího srdce Páně. Kouzelné jsou i subtilní umělecké skvosty na Olšanských hřbitovech. Pro mnoho lidí má ale své kouzlo i industriální architektura mizejících průmyslových čtvrtí. Dnes ale o místech „o kterých se neví“ existuje i mnoho diskusních fór a webových stránek. Největší kouzlo tak bude mít to místo, které si najdeme sami. A to i třeba uprostřed rušných, obecně známých prostorů. Zkrátka hledat to své, individuální a pro nás zajímavé. Na taková místa se pak budeme rádi vracet.
6) Ať už mluvíme o egyptských, pražských či jiných dochovaných památkách. Myslíte si, že si památek obecně dnešní společnost náležitě váží, uvědomuje si jejich význam?
Nevím a nevím, zda jsem ten pravý, který by to měl posuzovat. Je otázkou, co budeme považovat za památku. To, že je něco staré, nebo nějak odlišné, neznamená, že to musí někoho oslovit. Osobně se domnívám, že smysl má to, co předává svůj odkaz nebo nás nějak oslovuje, či naplňuje. A takové objekty jsou pro mne ty, které nějak žijí, mají pro nás nějaký smysl. Problém ale často není v právě v jejich smyslu, ale naší ochotě jej vnímat. Pokud se najde dost lidí, kteří se budou o památkové objekty zajímat a brát je za součást svého života, bude dost památek, které si ponesou svůj smysl. Když se o ty objekty nebudeme zajímat a nebudou nás oslovovat, začnou chátrat. A to chátrání není jen fyzické, jde i o všeobecnou znalost a náš vztah k nim. Co upadne v zapomnění, ztratí smysl a zanikne. Náš vztah k památkám je tedy svázán s naším vztahem k nám a naší kultuře obecně. A myslím, že kultura se pořád proměňuje, a to znamená, že zůstává stále živá. Nejhorší je, když se stane z památek jen exponát, u nějž se zapomene, k čemu kdysi sloužil.